tel. 554 717 737
e-mail: info@pppbruntal.cz

UŽ NE POŘAD DOKOLA!

Jak změnit nepříjemné stereotypy ve výchově

"Nikdo mě nedovede tak vytočit jako to mý dítě," říkají mi matky. "Jinak je skvělej, ale... Pak řvu, až se divím, kde se to ve mně bere. Po dobrém to jde jen chvíli, jako by snad čekal, až se vytočím a teprve pak byl spokojenej."

Kde se to v nás, laskavých rodičích s těmi nejlepšími úmysly, bere? Měníme se ve fúrie a běsy, "vlastní ucho se diví, co vlastní huba povídá," říkával Jan Werich. A kde se to bere v dětech - ty provokace, ignorance, nedostatek smyslu pro "konstruktivní spolupráci"?
Vynechme teď pubertu, protože "nedat si říci po dobrém a včas" patří mezi základní body programového prohlášení zdravého adolescenta na cestě k odpovědnému osamostatnění. Věnujme se spíše mladšímu.školnímu věku: hormony ještě spí, dítěti máme být zdravou autoritou, o kterou se s důvěrou může opřít. Jenže naše dobře míněná slova, citové apely (které by svou dojemností vehnaly slzy do očí i nám) se potkávají s Ihostejným těkáním pohledu po okolí. Nám pomalu, ale jistě stoupá tepová frekvence i tlak, mění se barva obličeje i názor na smysl našeho života, a ON přitom ani nehne prstem, aby

  1. si proboha pospíšil, nebo přijde pozdě do školy,

  2. si konečně uklidil ten pokoj, jednou se o ty krámy někdo přerazí,

  3. si připravil tašku tak, aby tam všechny sešity skutečně byly,

  4. zvednul zadek od počítače a šel něco pořádně dělat,

  5. se zlepšil v matematice,

  6. se laskavě dostavil k večeři na dřívější než pátý pokyn atd.

Ani prst nezvedne. Bez mrknutí oka zareaguje jako obvykle a dopadne to podle toho:

  1. Vyběhne do školy na poslední chvíli, bez jídla a bez klíčů.

  2. Za půl hodiny uklidí jednu - slovy jednu - pastelku. O vysypanou zásuvku se přerazíme my.

  3. Sešity v tašce budou potřeba až v pátek, ostatní (včetně úkolu, na kterém jsme celý večer společně dřeli) zůstanou na stole.

  4. Počítačová hra mu vyřadí sluch spolehlivěji než dlouhodobý pobyt u vojenského letiště.

  5. Matematiku už přece dávno umí, učitelka je proti němu zaujatá. (Šestkrát čtyři je dvacet osm.)

  6. K večeři časem přijde, ovšem s výrazem utrpení, jakému nebyl vystaven žádný z Vatikánem uznaných mučedníků.

Co s tím?

Jak vystoupit z bludného kruhu POKYN - APEL PO DOBRÉM - JEŠTĚ JEDEN APEL PO DOBRÉM S MÍRNÝM PROBUBLÁVÁNÍM VZTEKU - APEL PO ZLÉM - ŘEV A TRESTY - VÝČITKY SVĚDOMÍ - CHVÍLE KLIDU - POKYN - APEL PO DOBRÉM - JEŠTĚ JEDEN APEL PO DOBRÉM? Jak změnit onu jakoby předem určenou roli dvou herců, v níž jeden opakuje stále stejné narážky a druhý na ně stále stejně odpovídá?

Především bychom si měli uvědomit, že vystoupit ze zavedených bludných kruhů umí jen dospělý. Dítě si je neuvědomuje a nezná žádné cesty ven. Je třeba ho vést za ruku, nedat mu narážku, na kterou by mohlo "zavedeně" reagovat. To my musíme zahnout včas jinou cestou, nepřipustit situaci, o níž předem víme, jak dopadne. Apely nepomáhají, "vytočení" funguje jen chvíli - jaká je tedy ta jiná cesta?

Ad a)

Už víme že nemá smysl volat na potomka, aby vstal, a očekávat, že za chvilku přijde oblečený do kuchyně. Uvědomme si., kolik lidí se "probouzí" až k polednímu. Zkusme dítě vzbudit ráno dřív a nechat ho ještě chvíli programově ležet v posteli a ve světle se vzpamatovávat z poznání, že je ráno. Teprve pak mu ve vší slušnosti zkusíme pomoci do nového dne, včetně slovní asistence při oblékání (cílem je udržet ho vzhůru bez zoufalého ranního přemítání o životě s ponožkou v ruce).

Zlepšit náladu může také mírné, společné a dobrovolné cvičení, hlavu vyčistí i společné opláchnutí studenou vodou. Promyslíme, co z našeho i dětského ranního programu by se dalo odbýt večer či zkrátit. Uděláme si časovou rezervu.

Ad b)

Uklidit binec v pokojíku za dítě není řešení. Ale buďme při úklidu s ním. Dívejme se a navigujme ho jako spolujezdec při Rallye Paříž - Dakar. Dítě totiž dokáže s talentem sobě vlastním udělat takový nepořádek, že ho pak ani nedokáže celý přehlédnout. Vidí jen změť předmětů a neorientuje se, co s čím a kam. To vede k rozličným únikovým reakcím. Takže ho učíme vnímat systém po troškách: "Napřed ukliď stůl. Sešity dej na hromádku a do police. Ted' ty pastelky, do krabice do šuplíku. Ještě tu modrou." U menšího dítěte a většího bince se můžeme občas přidat.

Ad c)

Obdobný způsob osobního navigování vyzkoušíme i u přípravy školních pomůcek. Mnoho maminek se přesvědčilo, že obsah tašky je vhodné zkontrolovat ještě jednou těsně před odchodem do školy (to pro případ, že náš "roztržitý sabotér" vyndal všechny pečlivě připravené sešity při hledání stravenky).

Ad d)

Jeden můj klient vymyslel pěkný trik. Dovolil svým dětem hrát počítačové hry - proč ne. Ale na začátek vždy "přeprogramoval" řadu aktuálních úkolů (matematiku, vyjmenovaná slova...). Kdo je správně vyřeší, otevřela se mu brána, za níž bojoval slavný K-muž a hopsali nebezpeční šneci. Komu se do příkladů nechtělo, nemusel. Brána ovšem zůstala zavřená a šneci měli volno.

Ad e)

Pokud je šestkrát čtyři dvacet osm a dítě není v nižší než ve třetí třídě, měl by nejspíš nastoupit i krátký domácí nácvik. Stačí dvakrát po pěti minutách, leč pravidelně. Osvěžujme jej změnami - můžeme třeba hrát o sirky: "Za chybu dáš sirku, za správnou odpověď dám já. Kdo má na konci víc?"
Zjišťujeme-li během jakékoli domácí výuky, že se naše dítě začíná chovat "jako pitomec" a zapomíná, co už umělo, není chyba v něm, ale v situaci. Odejděme z místnosti dřív, než naše potlačované bublání přeroste v něco horšího. My se uklidníme, dítě si odpočine a opět se z něj stane "inteligent", zejména dáme-li na chvíli pokoj s tím, u čeho "zpitomělo".

Ad f)

Jídlo nemá být důvodem ke svatořečení večeřícího mučedníka. Na jídlo se máme těšit. Netěšíš se - nejez. (Časem se těšit začne.)
Využijme fantazii a důvtip i na další bludné kruhy. Dítě nás bude potřebovat ještě řadu let, zacházejme tedy s energií a vlastními nervy šetrně, učme se být v pohodě, sami se sebou. Neopakujme si zoufale, že nám to potomek snad dělá schválně. Nedělá. Žádný člověk se přece netěší na to, že na něj bude maminka řvát a od tatínka dostane pár facek.

Ovšem pozor na jednu výjimku! Stává se, že holčičky a kluci učiní v časném dětství zajímavou zkušenost: když jsou hodní a v pohodě se zabaví sami, je všechno v pořádku a maminka spokojeně vaří, pere aj. Teprve když začne dítě vyvádět a provokovat, obrátí se k němu a - byť nedůtklivě - se mu věnuje. Po častém opakování dítě mechanismus pochopí: "Kdo je hodný, je sám. Kdo zlobí, má dospělého." Ve starším věku už na zdroj informace dávno zapomene, podobná reakce však může být bezděčná. O důvod víc s tím něco udělat.

Autor textu: PhDr. Naděžda Verecká
"Rodina a škola" č.6-7/99