tel. 554 717 737      fax. 554 714 724
e-mail: info@pppbruntal.cz

ŠIKANA

Jsou ohroženy naše děti?

VÝBUCH BRUTÁLNÍ ŠIKANY

Po pololetí přišla do páté třídy nová spolužačka. Byla trochu zvláštní a nápadně se bála. To byla voda na mlejn premianta třídy - Pavla. Byl mimořádně sportovně nadaný a rád různými "žertíky" testoval kluky i děvčata. Když viděl Janiny ustrašené reakce, začal ji trápit. Strašil ji, že ji hrozně zbije, občas něco i naznačil a dívka se začala třást strachy. Když prohlásil, že ji zabije, zhroutila se v pláči. Do hry se postupně zapojila téměř celá třída. Při jedné takové Pavlově "hře" Jana spadla na zem. Několik dětí do ní začalo kopat a křičet, že ji ukopou k smrti. Děvče se svíjelo strachy, naříkalo a prosilo o milost. K trýznitelům se přidala i většina ostatních žáků (i ti nejmírnější a nejlepší!). Tančili kolem Jany a řvali: Zabijem tě, zabijem tě.

Případy brutální šikany nejsou na našich školách tak řídkým jevem, jak by se mohlo zdát. Nevyhýbají se žádnému typu školy, nejsou ani výsadou "pasťáků" nebo "učňáků". Podle etopeda Michala Koláře je v poslední době poměrně dost případů, kdy se žáci tak "rozpálí", že chtějí svého spolužáka zlikvidovat. "V rámci skupinového mechanismu se dějí s člověkem strašné a neuvěřitelné proměny, díky nim se z "normální" třídy stane vražedná bestie lačnící po krvi jednoho ze svých členů," říká. Při provalení skupinového násilí se většinou projeví naprostá bezmocnost školy, která je kromě jiného dána také mimořádnými nároky na diagnostiku a léčbu téhle zvláštní podoby šikany, pracovně nazvané školní lynčování (o nezaviněné nepřipravenosti učitelů jsme se v této souvislosti již mnohokrát zmiňovali). Není možné na ploše jednoho článku postihnout všechna úskalí školního lynčování a nabídnout proti němu recept ve formě "instruktážního výcviku v kostce". Naším cílem je seznámit vás alespoň s nejnutnějšími kroky, podle kterých je třeba postupovat při provalení brutální šikany. "Každá škola by měla mít pro případ krajní situace, jakým výbuch šikany bezesporu je, připravený tzv. poplachový plán," upozorňuje Michal Kolář. "V takové chvíli nelze čekat na odborníka specialistu. Na škole musí být někdo, kdo ví, co dělat, kdo zná zásady první pomoci. Nejspíš výchovný poradce nebo školní preventista - ten by měl být spolu s ředitelem garantem poplachového plánu."

Nezoufat, ale jednat

První reakcí učitele, který se ocitá tváří v tvář brutálnímu násilí je šok. (Tak reaguje ostatně většina lidí, kteří se dostanou do styku s nečekaným násilím.) V někom to vyvolává bezmoc a paniku, jiný reaguje zcela překvapivě, až bizarně. "Když jsem rekonstruoval některé případy, vyšlo najevo, že pedagog třeba utekl ze třídy nebo dělal, že to nevidí, propadl bezmoci a choval se jako malé dítěte, naprosto nevěděl, co má dělat. Někdo třeba nebyl schopný pohybu nebo ztratil hlas. Častou reakcí bylo svalování viny na oběť - Zase jsi provokoval! Člověk v šoku vesměs reaguje špatně," shrnuje své zkušenosti Michal Kolář.

Tzv. poplachový plán by měl sloužit k tomu, aby každý pedagog na škole dopředu věděl, co má v takové vyhrocené situaci dělat. Škola by měla být schopná zajistit nezbytný sled určitých protikrizových kroků. Podle Michala Koláře by měl být postup při provalení brutální šikany následující.

1. Zvládnout šok a postarat se o oběť

Pedagog musí zvládnout svůj vlastní šok, zastavit násilí a postarat se o oběť, poskytnout jí nejnutnější pomoc a ochranu. Žák, který se stal obětí, je totiž v zoufalé situaci, bojí se o život, je třeba zraněný. Láska, soucit a odvaha mohou být podle Michala Koláře tou nejdůležitější součástí pomoci (když si člověk při nácviku vyzkouší roli oběti, lépe jí porozumí a je schopen citlivěji pomoci) a jako příklad uvádí učitelku, která se slovy Co ti to udělali? se vrhla neohroženě mezi agresory, vzala oběť do náručí. Násilí se zastavilo. Oběť byla v bezpečí. Někdy je ale nebezpečné snažit se zastavit agresi sám, mohla by se obrátit proti pedagogovi. Těžko se může pustit slabá učitelka například mezi kluky - sportovce, kteří jsou plni nezvládnuté agrese. Musí zavolat někoho, kdo by jí pomohl.

2. Přivolat pomoc

Učitel by měl zalarmovat všechny své kolegy, ale neměl by nechat třídu bez dozoru. Vyslat pro ostatní učitele třeba žáka, který nebyl do šikanování zapojený. Situace je natolik závažná, že je třeba přerušit vyučování. "I když dítě není na první pohled zraněné, není možné říct, sedni si, Pepíčku, do lavice, teď musíme dobrat látku," říká etoped, který má s podobnými reakcemi škol už své zkušenosti.

3. Zabránit domluvě

Učitelé by měli zabránit tomu, aby se třída mezi sebou domluvila, zamezit křivé skupinové výpovědi. Někdo by měl s žáky zůstat a hlídat je. Také je možné rozdělit je do skupin. Ale i ty musejí zůstat pod dozorem.

4. Poskytnout oběti pomoc a bezpečí

Někdy dochází k tomu, že postižený žák je vážně zraněný, v tom případě je třeba zavolat záchranku a informovat rodiče. Pokud zraněný není, i tak je třeba ho chránit, pomáhat mu překonat prožité trauma, uklidnit ho a utěšit, snažit se mu dodat pocit bezpečí.

5. Přivolat policii

Škola je povinna nahlásit celou věc policii, ale měla by jednat nezávisle na ní. (Policie se může opozdit a přijet až některý další den.) To znamená, začít rychle, ten samý den vlastní vyšetřování (v duchu zásad strategie a taktiky, o kterých jsme se v našem cyklu již podrobně zmiňovali). Nejlépe je vyslechnout po jednom všechny účastníky a jejich výpovědi pak dát postupně dohromady. Ideální je, když policie při svém vyšetřování vychází z materiálů a zjištění školy. Není to ale bohužel obvyklá praxe. Podle zkušeností dr. Koláře je vhodné obrátit se přímo na kriminální policii, kde jsou zřízeny funkce specialistů pro mládež. Pro výchovnou pomoc je však zásah policie málo významný, to už je úkolem školy.

Pomoc rodičům šikanovaných dětí

Občanské sdružení proti šikaně vzniklo z iniciativy rodičů dětí postižených šikanou, kteří při hledání pomoci většinou narazili na bariéru nezájmu, nepochopení a arogance. Sdružení má za cíl nejen pomoci v jednotlivých případech ostatním postiženým, ale usiluje o celkovou změnu přístupu k problematice šikany a postoje institucí k jejímu řešení. Spolupracuje s odborníky na otázky psychologické i právní v oblasti šikany. Zájemci o členství ve sdružení se mohou přihlásit na kontaktní adrese:

Občanské sdružení proti šikaně
Podbabská 17
160 41 Praha 6.

Na stejnou adresu se mohou obracet i ti, kdo potřebují radu či pomoc týkající se šikany.

autor: Zuzana Fojtíková
časopis Rodina a škola, 2000

V článku byly použity citace z knih:
Michal Kolář: Skrytý svět šikanování ve školách. Příčiny, diagnostika a praktická pomoc. Portál 1997
Michal Kolář: Skrytý svět šikanování ve školách, Portál 1997, 2000