ŠIKANA

CESTA K NÁPRAVĚ I.

Vycházíme-li z toho, že šikanování se ve svém počátečním stadiu vyskytuje prakticky na všech školách, zcela logicky z toho vyplývá, že k nezbytné výbavě učitele by měla patřit účinná metodika první pomoci. V předcházejících dílech našeho cyklu jsme s etopedem dr. Michalem Kolářem hovořili o tom, co je šikana a dozvěděli jsme se o dvou nezbytných podmínkách, které musíme respektovat, má-li být naše pomoc účinná. Cestu k nápravě začneme vyšetřováním - jeho strategií a taktikou.

Rozšířené chyby a omyly

Metodika vyšetřování má svá pravidla. Uvedeme zde jeden z nejvíce rozšířených chybných postupů, jenž se, bohužel, objevuje i v odborných materiálech, které mají dnes učitelé nebo studenti pedagogiky k dispozici. Tento postup obsahuje například doporučení, aby při vyšetřování šikany byl po rozhovoru s poškozeným vyslechnut obviněný a následně pak svědkové (za vhodné jsou považovány nejslušnější děti).

"Vyslýcháme-li obviněného hned po oběti, většinou všechno zapře a ještě hrozí nebezpečí, že se bude oběti mstít," varuje etoped Michal Kolář. "Takové vyšetřování bude mít už od počátku špatný průběh. Nejprve je důležité zjistit maximum informací, abychom pak v rozhovoru s agresorem měli v ruce co nejvíce argumentů. To znamená, že ještě před jeho vyšetřováním musíme vybrat vhodné svědky a hovořit s nimi. Doporučení ´nejslušnější´ děti je velmi matoucí. Učitel je často přesvědčený, že ví, kdo je ve třídě agresivní. Ale ono většinou nejde o hrubou, viditelnou agresi. Šikanujícím může být napohled slušný, velmi se ovládající člověk, který je krutý a dělá to skrytě. Tato skutečnost je častá."

Ve výše zmíněných metodických doporučeních najdeme i rady, podle kterých bychom měli výpovědi oběti i agresora konfrontovat, a navíc, jsme-li schopni zajistit ochranu oběti, měli bychom ji přemlouvat, aby souhlasila se zveřejněním svého udání.

"Chtít na oběti, aby souhlasila se zveřejněním své výpovědi je absolutně chybné," varuje dr. Kolář. "Ještě nepřípustnější je však konfrontace agresora s obětí. NIKDY bychom ji neměli dopustit - připomeňte si šikanování jako závislost. Jisté je, že takové ´měření´ pravdy vyjde vždy v neprospěch oběti a navíc ji vystavíme druhotné traumatizaci. V případě pokročilé šikany můžeme ohrozit i její život, neboť ´nevinný´ agresor se bude mstít. Nedoporučuji ani konfrontaci mezi agresorem a svědky, což je rovněž v uvedeném postupu doporučováno."

Michal Kolář upozorňuje také na to, že tento chybný a obecně zavádějící postup nepočítá s řadou praktických komplikací. Například nepředpokládá přítomnost více obětí a několika agresorů, přítomnost falešných svědků apod. Zcela pak přehlíží taktiku vyšetřování, která je kapitolou sama pro sebe. "Nutné je umět pracovat se speciální skupinovou diagnostikou, neverbálními technikami a výslechovými praktikami," vysvětluje etoped. "Uvedený postup v podstatě chápe šikanování jako konflikt dvou dětí na hřišti, který není obtížné vyřešit naším ´selským rozumem´. Nicméně šikana, jak již víme, je předstupněm organizovaného zločinu a běžné metody zde zcela selhávají."

Kdy začít vyšetřovat

Učitel, který toho o mechanismu šikany už hodně ví, bude nejspíš citlivější na projevy, které naznačují, že v "jeho" třídě není něco v pořádku, a bude se snažit (nenápadně) zjistit, o co jde. Když žák třeba před vyučováním postává před dveřmi třídy, když je osamocený, když je při hodině zdrojem posměchu, nemá kamarády, je nešťastný - poučený pedagog pozná, že se jedná o tzv. nepřímé varující signály, charakteristické většinou pro počáteční stadium šikany (viz Zpověď oběti počátečního stadia šikany, kterou jsme uveřejnili v RaŠ č.4). Pro budoucnost a z hlediska prevence je podle odborníka velmi žádoucí, aby si učitel všímal právě těchto nepřímých varujících signálů a záměrně a systematicky je vyhledával například formou depistážních dotazníků. Podaří-li se mu totiž v takové chvíli "postavit hráz" šikaně, zamezí jejímu dalšímu rozvoji a nezvratným škodám, které by jinak napáchala. "Bohužel, současná praxe je taková, že učitelé začnou šikanu řešit, až ve chvíli, kdy se objeví přímé varující signály. To jsou případy, kdy dojde k výbuchu a provalení šikany nebo když rodiče žádají školu o prošetření šikany jejich dítěte," upozorňuje odborník.

"Změna" profese

"Než začneme s vyšetřováním, musíme zjistit závažnost "onemocnění". Je to velmi důležité," vysvětluje odborník. "Je totiž zásadní rozdíl mezi vyšetřováním a první pomocí u počátečních stadií šikany a u pokročilých." Podle dr. Koláře existují čtyři kritéria, s jejichž pomocí se dá poměrně bezpečně posoudit, zda je šikana počáteční, či pokročilá. V první řadě je to způsob chování a výpovědi obětí a svědků - mluví-li poměrně otevřeně, nebo ustrašeně, nepopírají-li násilí, nebo naopak tvrdí, že neexistuje, zda soucítí s obětí, nebo ji třeba obviňují. Druhým kritériem je závažnost a častost agresivních projevů. "Dojde-li například k těžkému zranění, je pravděpodobné, že šikana měla nějaký vývoj, gradovala a to je známkou toho, že jde o pokročilé stadium," upozorňuje etoped. Doba, po jakou šikanování trvalo, je třetím kritériem. Objeví-li se projevy šikany třeba v první třídě nebo v prvním ročníku na střední škole po dvou měsících, je to jiné, než když se šikana provalí v 9. třídě. Tam je pravděpodobnost, že šikanování běží již delší dobu, třeba i několik let. Posledním, čtvrtým kritériem je počet obětí a agresorů. Je-li jich více, jde většinou o pokročilou šikanu.

"Pedagog, který nemá speciální výcvik, by se neměl pouštět do vyšetřování pokročilé šikany. Měl by především zajistit ochranu oběti a obrátit se na odborníka. Někdy situace nedovoluje čekat, je to například při tzv. školním lynčování. Pro takový případ je třeba mít poplachový plán," říká dr. Kolář.

Strategie vyšetřování

Existuje několik strategií první pomoci a všechny mají jedno společné - snaží se chránit informátory, tj. svědka a oběť. Proto se vyšetřování děje nenápadně (svědkové se volají po vyučování nebo za jiným účelem apod.), aby se nedalo vyhodnotit, kdo co řekl a nebyl tak vystaven možné pomstě agresorů.

Cílem vyšetřování je získat odpovědi na otázky: Kdo je obětí, případně kolik je obětí? Kdo je agresorem nebo kolik je agresorů? Kdo je iniciátorem? Kdo je aktivním účastníkem? Co kdy, kde a jak konkrétního dělali agresoři obětem? "Rozhodnou-li se učitelé pro vyšetřování šikany, mají před sebou velmi těžkou úlohu - měli by se stát psychoterapeuty, kteří pomáhají v krajní nouzi oběti a zároveň by se měli stát vyšetřovateli, kteří vyšetřují přinejmenším závažný přestupek," vysvětluje Michal Kolář "Je velmi důležité, aby si od počátku vedli podrobné poznámky - napsali si seznam agresorů s tím, kdo, kdy, kde, jak a komu co dělal a připojili poznámku, kdo to řekl - tuto informaci samozřejmě nebudou zveřejňovat. Taková dokumentace je významná v případě stížností rodičů agresorů a také je důležitým materiálem, potřebným při dalších krocích.

Pro účinnou a razantní první pomoc, dostupnou učitelům (zejména v případě počáteční šikany) je nejvhodnější lokální a vnější strategie, která mapuje, symptomy šikanování a pracuje pouze s vybranými svědky. Je univerzální, platí pro děti i dospělé i pro různé typy škol. Obsahuje schéma strategických kroků, které je třeba dodržovat:

1. Rozhovor s informátory a oběťmi
2. Nalezení vhodných svědků
3.Individuální případně konfrontační rozhovory se svědky (nekonfrontovat oběť a agresora a svědky s agresory)
4. Zajistit ochranu obětem
5. Rozhovor s agresory, případně konfrontace mezi nimi

"Tyto kroky jsou konstantní," říká dr. Kolář, "pouze při vážné šikaně, kdy hrozí ublížení a je potřeba okamžitě ochránit oběť, se čtvrtý krok udělá ze všech nejdříve. Pokud jde o svědky, u počáteční šikany není tak složité najít ty vhodné. Měli by to být žáci, kteří s obětí kamarádí, sympatizují s ní, neodmítají ji, nebojí se, nejsou závislí na agresorech a nejsou poplatní normám šikanování. Hlavní smysl rozhovoru s agresorem není v tom, abychom zjistili nějaké zásadní informace, ale abychom ho zastavili. V počátečním stadiu šikany agresor většinou nezapírá absolutně, pouze bagatelizuje. Měli bychom s ním mluvit ve smyslu, že mu dáváme šanci, chceme mu pomoci, ale se šikanováním musí absolutně skončit. Navrhneme, že společně s ním budeme hledat řešení, jak věc napravit," uzavírá odborník.

Taktika vyšetřování

Na rozdíl od strategie je taktika pružná, alternativní. Závisí na odhadu vnitřního vývoje šikany, na věku dětí a na mnoha dalších okolnostech. Zatímco u pokročilé šikany je taktika psychologicky tvrdá a odborně složitá, u počáteční je psychologicky měkká a odborně méně náročná. Nicméně metody musejí mít vždy charakter překvapení a skrytosti. Taktika vyšetřování má čtyři části:

1. Zahřívací předkolo
2. Monolog
3. "Dialog"
4. Konfrontace

V "zahřívacím předkole" je třeba navodit určitou atmosféru. Ta je jiná mluvíme-li s obětí a se svědkem a jiná při hovoru agresorem. Zatímco v prvním případě se snažíme vzbudit pocit jistoty a bezpečí, agresora naopak znejišťujeme, využíváme napětí, momentu překvapení a šoku.

"Monolog" můžeme ve vyšetřování vynechat. Slouží k tomu, aby žák - svědek nebo agresor svými slovy řekl, co se přihodilo. Někdy se zaplete do vlastní lži.

"Dialog" není dialogem v pravém slova smyslu, jde v něm o kladení otázek vyšetřovanému žákovi a o jeho odpovědi. Po celou dobu je třeba udržovat citové napětí. Nejběžnější variantou je tzv. přitlačení ke zdi. Agresorovi jsou nabídnuty nějaké polehčující okolnosti, když se přizná, zároveň je ubezpečen, že v případě dalšího šikanování bude nekompromisně potrestán.

Při rozhovoru s agresorem je důležité, na co se ptáme a jakým způsobem. Významnou roli hraje neverbální komunikace. Např. jak se na agresora díváme (dlouhý chladný pohled znejistí), v jaké jsme od něj vzdálenosti (příliš velká vzdálenost i přílišná blízkost zneklidňují), zda on sedí a my stojíme (pocit převahy). I kladenými otázkami agresora znejišťujeme, hledáme v jeho slovech rozpory, chytáme se přeřeknutí atd.

Konfrontace není nutná v každém případě. Někdy se dělá buď mezi svědky - aby se ujasnily rozpory - nebo mezi agresory. Konfrontaci agresorů (posadíme je tváří v tvář) regulujeme, sledujeme rozpor mezi slovy a gesty. "Neverbální komunikace je starší než verbální a je mnohem pravdivější," zdůrazňuje dr. Kolář.

Vyšetřování šikany je velmi citlivou záležitostí. Učitel by neměl podlehnout pocitu, že je "poslední spravedlivý", ani tomu, že se "zase tak moc nestalo". Na cestu za nápravou by měl být "vybaven" láskou k dětem, schopností empatie, soucitem a etickými normami.

autor: Zuzana Fojtíková
časopis Rodina a škola, 2000