tel. 554 717 737      fax. 554 714 724
e-mail: info@pppbruntal.cz

ŠIKANA

Jsou ohroženy naše děti?

JAK SE BRÁNIT ŠIKANĚ I.

Učitel vešel do třídy a uviděl Honzu, jak stojí před tabulí, má roztrhanou košili a brečí. Na otázku, co se stalo, chlapec neodpovídal, jen se nejistě díval po třídě. "To byla legrace," "Honza to bere moc vážně," "Vždyť se nic nestalo," ozvaly se hlasy ze zadních lavic. Honza rozpačitě přikývl. Učiteli se viditelně ulevilo. Vyšetřování mohlo skončit.

Převážná část našich pedagogů je tváří v tvář šikaně bezradná. Jak už jsme zmínili v předchozím čísle Rodiny a školy, většině z nich chybí teoretické i praktické vybavení, a i když mají snahu věci řešit, velmi často se dopouštějí řady nenapravitelných omylů. Naším cyklem o šikaně, kterým nás provází etoped a "specialista na šikanu" dr. Michal Kolář, bychom rádi přispěli k větší informovanosti učitelů i rodičů a také k vědomí, že za určitých podmínek je možné se šikaně ubránit.

Východiska první pomoci

Každá účinná obrana musí vycházet ze znalosti protivníka, platí to jak pro odhalování zločinu, léčení nemoci, tak i pro šikanu. "Pedagog, který chce pomoci a neublížit musí znát dvě podstatné věci. Potřebuje porozumět šikanování ze tří praktických pohledů a rovněž potřebuje vědět, jak funguje zakrývající a protiúzdravný systém, tzv. komplot velké šestky," vysvětluje Michal Kolář. "To jsou dvě nezbytná východiska pro účinnou metodiku první pomoci. Ten, kdo tyto věci nezná, a tudíž je nerespektuje, pracuje rizikově a v zásadě vždy chybně."

Tři praktické pohledy

Etoped dr. Kolář popisuje šikanování ze tří praktických pohledů, které považuje za důležité: pohled z vnějšku - ten chápe šikanování jako nemocné chování, a dva pohledy zevnitř, rozumějící šikanování jako závislosti a jako těžké poruše vztahů ve skupině. Při řešení konkrétního případu se žádný z nich nesmí opomenout.

1. Šikanování jako nemocné chování

"Pohled na šikanování jako na nemocné chování či patologické chování se zaměřuje na jeho nejnápadnější projevy, které porušují školní, nebo dokonce trestné právní normy. Tento pohled je nejběžnější a většinou také jediný. Pro první orientační posouzení je však nezbytný a nezastupitelný, v tomto smyslu definujeme šikanování následovně: Jeden nebo více žáků úmyslně, většinou opakovaně týrá a zotročuje spolužáka či spolužáky a používá k tomu agresi a manipulaci," uzavírá definicí odborník.

Brutální projevy šikanování se však odehrávají uvnitř skupiny, "za zavřenými dveřmi", proto je důležité, aby si učitelé všímali i "jemnějších" projevů násilí a manipulace. Ty většinou provázejí tzv. počáteční stadium šikany. (Její velmi přesný obraz poskytuje autentická výpověď oběti - viz text na konci článku.) Tím je někdy možné zabránit takovým projevům agrese a manipulace, které vycházejí najevo až při šetření pokročilých či "provalených" šikan a připomínají víc atmosféru thrillerů a hororů než prostředí některé z našich škol.

"Repertoár" agresorů bývá neuvěřitelně pestrý - od slovní agrese, vyhrožování, krádeže a ničení věcí, násilných a manipulačních příkazů (jakým je například nošení ponižující cedule, nebo dokonce pití moče či onanie před ostatními) až po brutální fyzickou agresi. V knize Skrytý svět šikanování ve školách uvádí Michal Kolář desítky projevů šikany, které vyšly najevo během vyšetřování na některých našich učilištích:

  • Agresoři drží oběť na zádech, odhalí jí břicho a házejí kovovou mincí na pupek (tzv. pupendo), případně otevřenou dlaní nebo hranou ruky bouchají oběť do břicha (tzv. pigbelky).

  • Hromadné kopání do oběti ("Pojďte si kopnout, je to zadarmo!").

  • Bodání nožem do hýždě, říznutí nožem do nohy, naříznutí ušního boltec žiletkou.

  • Oběť je mučena a "vynervována" až k sebevražednému či sebepoškozujícímu úniku. (Např. skoku z okna v 1. poschodí, což má za následek zlomenou nohu a potlučení.)

  • Vážně míněné pokusy o vyhození z okna, shození z mostua pod.

  • Agresoři oběti svážou ruce, na hlavu jí navléknou igelitový pytlík a pozorují, jak se zmítá.

  • Škrcení kabelem, provazem, šálou, páskem (do ztráty vědomí a strangulační rýhy na krku nebo "jen" do "zmodrání" obličeje a dušení).

"Vnější pohled slouží také k posouzení toho, zda jsou přítomny významné projevy násilí a znaky šikany, a to záměrnost, opakovanost, nepoměr sil a samoúčelnost agrese," upozorňuje odborník.

2. Šikanování jako závislost

Před časem proběhl ve sdělovacích prostředcích příběh Mirka, kterého spolužáci nutili, aby ostatním klukům kradl občanky a peníze. Na jejich pokyn dokonce polil na učňáku podlahu benzínem a zapálil ji. Dělal všechno, co mu poručili. Nakonec se zhroutil a skončil na psychiatrii.

"Mezi obětí a agresorem existuje nesvobodný vztah, jakýsi scénář skryté spolupráce. Oběť se chová bizarně, jakoby vstřícně, kamarádsky, někdy běhá za svými trýzniteli jako poslušný pejsek. Je to věc, která řadu lidí - i specialistů - mate," vysvětluje Michal Kolář. "Existuje mylný názor, že když má člověk svobodnou vůli, že ho nikdo nemůže přinutit k tomu, aby udělal něco proti svému přesvědčení. Znám řadu případů, kdy člověka zlomí a dělají si s ním, co chtějí."

Na počátku závislosti je vlastně běžné hraní se strachem (existuje i mezi dospělými). Spočívá v nejrůznějších "žertících" a jde o to, nachytat nebo dokázat tomu druhému, že má větší strach než já a svůj strach dokonale skrýt. Ze začátku to je legrace, která se najednou přesmykne do závislosti, jakou známe z drog. Agresor prožívá při trápení oběti příjemné pocity slasti, které chce opakovat a zvyšovat. Oběť se zpočátku "hře" podvolí, vyhledává ji, důvodem může být i obdiv k autoritám nebo jisté "dispozice" z rodiny. Ale pak se začne trápení zvyšovat a její křehké obrany proti bolesti, ať fyzické či psychické se prolomí.

V oběti se nastartují sebezničující tendence - pocity viny, chronické deprese. Projev závislosti může jít tak daleko, že oběť s agresorem ztotožní a považuje jej za kamaráda, obdivuje ho a dělá vše, co jí přikáže.

"Pedagogové se někdy nechají zmást a domnívají se, že si oběť za všechno může sama. Provokoval, tak si to zaslouží! To je omyl, protože se tu nejedná v pravém slova smyslu o provokaci. Navíc východisko v této nepřehledné situaci je jasné: nikdo nemá právo fyzicky ani psychicky týrat druhého člověka!" zdůrazňuje etoped.

Porozumět šikanování jako závislosti je důležité pro vedení a interpretaci výsledků vyšetřování. Vyplývá z toho mimo jiné kategorický požadavek, že nikdy se nesmí konfrontovat oběť s agresorem! Podstatné je vědět o skrytém scénáři zvláštní spolupráce mezi agresorem a zlomenou obětí a nenechat se zmást sebezničujícím a bizarním chováním oběti. Například chlapec v následujícím případu přišel po "popravě" poslušně druhý den do školy. Zhroutil se až následující den, to však již definitivně. Nicméně obhájci agresorů to zneužili a tvrdili, že to ukazuje na jeho lhaní a simulaci.

3. Šikanování jako onemocnění celé skupiny

Výchovná komise složená ze zástupců jedné střední školy řešila obtížný úkol. Měla rozhodnout o spravedlivých a účinných opatřeních v případě šikany, kde oběť pouze shodou šťastných okolností přežila svou popravu. Byl jí chlapec, kterého spolužáci pověsili na lustr na dlouhé šále upravené do smyčky. Tato "poprava komunisty" byla vykonána do krátké ztráty vědomí a naznačení strangulační rýhy. Vůdcové nechali manipulativně ostatní o "popravě" hlasovat. Rozsudek byl bouřlivě přijat většinou. Exekuce začala potupnou cedulí s nápisem "Komunistovi smrt", kterou vykonavatelé rozsudku připevnili odsouzenci na záda. Všichni přihlížející sborově řvali a skandovali "Komunistovi smrt" a další bojová hesla. Potom chlapce vytáhli tak, že musel stát na špičkách, začal ztrácet dech a obličej mu brunátněl. To nestačilo, "kati" ho ještě povytáhli, až přestal vnímat a ztratil vědomí. "Zábava" byla přerušena, někdo mu sundal smyčku z krku. Chlapec se během krátké doby probral.

"Šikanování není nikdy pouze záležitostí jednotlivce nebo jen agresora a oběti. Neděje se ve vzduchoprázdnu, ale v kontextu vztahů nějaké konkrétní skupiny. Je důsledkem těžké poruchy vztahů ve skupině. Ve zdravém společenství s fungující imunitou dochází podstatně méně k nákaze a hlavně, když už k ní dojde, lze ji rychle rozpoznat a účinně léčit," vysvětluje odborník.

Podle dr. Koláře má onemocnění skupiny svůj vnitřní vývoj, který prochází pěti stadii. Od počátečního až po rozvinuté. Pět stadií onemocnění

a) Ostrakismus

V každé skupině se najdou lidé, kteří jsou nejméně uznávaní, nejméně oblíbení a právem se cítí nemilováni. Děje-li se tak ve školní třídě, jde většinou o mírné, převážně psychické formy násilí zaměřené na "neoblíbence". Ostatní takového žáka více či méně odmítají, nebaví se s ním, pomlouvají ho, intrikují proti němu, dělají na jeho účet "drobné" legrácky apod.

b) Fyzická agrese a přitvrzování manipulace

V náročných situacích, kdy ve skupině stoupá napětí, začnou ostrakizovaní žáci instinktivně sloužit jako jeho ventil. Může to být před písemkou, po konfliktu s učitelem, ale také paradoxně v situacích, kdy o nic nejde - na horách, na brigádách. Pro zvládnutí nejistoty nebo "přežití" šedivého programu nutkavě vymýšlejí a většinou rychle přitvrzují "zábavu" na úkor nejzranitelnějšího spolužáka.

"Dochází k mechanismu tzv. scapegoatingu, upevňování soudržnosti skupiny na účet obětí. Zážitek agresorů při týrání slabých a ustrašených spolužáků může vyvolat u disponovaných jedinců prolomení zábran a oni začnou agresivní chování opakovat," říká etoped.

c) Vytvoření jádra

Toto stadium považuje Michal Kolář za klíčový moment, kdy se rozhoduje, zda se počáteční stadium šikany přehoupne do stadia pokročilého. "Jestliže se přitvrzeným manipulacím a mnohdy i počáteční fyzické agresi jednotlivců nepostaví pevná hráz, potom se často utvoří úderné jádro, skupinka agresorů, která systematicky, nikoliv náhodně, začne šikanovat nejvhodnější oběti."

d) Většina přijímá normy

V tomto stadiu pokročilé šikany jsou normy agresorů přijaty většinou a následkem toho dojde ve skupině k šokující proměně. "Je to něco podobného, jako když virus přemůže buňku a plně ji ovládne," vysvětluje etoped. "Buňka zůstává navenek zachována, avšak místo aby fungováním organismus podporovala, zevnitř ho rozkládá. U členů "virem" přemožené skupiny dochází k vytvoření jakési alternativní identity, která je zcela poplatná normám vůdců."

e) Totalita neboli dokonalá šikana

Žáci jsou rozděleni na "otrokáře" a "otroky", kdy agresoři sebe sama označují za nadlidi, krále atd. a své oběti za podlidi, poddané atd. Otrokáři využívají na otrocích všechno, co je využitelné, od peněz po školní znalosti. Největším důkazem moci nad těmito otroky je to, že jim otrokáři mohou způsobit bolest, znásilňovat je všemi způsoby, a oni nejsou schopni se bránit. Čas pracuje převážně pro nárůst a zdokonalování násilí. V malé skupině zcela vítězí zlo, nápadně podobné fašismu.

"Pro ty, kdo chtějí se šikanováním bojovat, mají stadia vnitřního vývoje mimořádnou důležitost. Je nutné vědět, že existuje zásadní rozdíl ve vyšetřování a v první pomoci u stadia počátečního (1. - 3.) a u pokročilého (4. a 5.). Podstatný je také fakt, že celková léčba skupiny, která je k zastavení epidemie klíčová, musí přísně rozlišovat jednotlivá stadia onemocnění," shrnuje Michal Kolář.


Zpověď oběti počátečního stadia šikanování (doslovný přepis)

  • nadávaj mi

  • dělaj mi naschvály >maj na mě poznámky, když přídu po nemoci

  • rejpaj do mě

  • když se učitel rozhoduje, koho vyzkoušet, dycky mu poraděj mě

  • když nejsem ve škole, říkaj učitelům, co není pravda

  • když něco provedou, snažej se to svalit na mě

  • když učitel se zeptá, jestli někdo má tahák, hned se všichni ozvou, že ho mám já

  • vo hodině, když je písemka, tak z ničeho nic se ozve, abych neopisoval

  • zničeho nic na mně přistane houba a pak, když je obtisk na zdi, tak to hoděj na mě

  • všichni maj strašnou radost, když dostanu špatnou známku

  • když sem služba, tak všichni schválně udělaj ve třídě nepořádek

  • nepustí mě mezi sebe, když si povídají

  • když si řeknu o sešit, tak řeknou, že ho nemaj dopsanej a pak ho pučej někomu jinýmu

  • ve frontě na oběd mě předbíhají

  • když čteme o nějakém blbci, hned říkaj, že je to o mně

  • když je ve třídě smrad, hned řeknou, že jsem si prd

  • povyšujou se nade mnou

  • nic mi nepučej

  • když něco udělám, hned to všem řeknou

  • plivou mi na židli a na všechny ostatní, abych si nemohl najít jinou

  • na výtvarce si ode mě vezmou štětec a nic mi neřeknou a maj z toho strašnou srandu, když ho hledám

  • když o matyce někdo počítá na tabuli, tak mu řeknou výsledky, ale mně ne, když už mi poraděj, tak špatně

  • někdy mi tašku zamknou do skříně a říkaj, že od ní nemají klíč

  • když se učitel zeptá, kdo chybí, tak místo mého jména řeknou nadávku

autor: Zuzana Fojtíková
časopis Rodina a škola, 2000

V článku byly použity citace z knih:
Michal Kolář: Skrytý svět šikanování ve školách. Příčiny, diagnostika a praktická pomoc. Portál 1997
Michal Kolář: Skrytý svět šikanování ve školách, Portál 1997, 2000