ŠIKANA

Jsou ohroženy naše děti?

ÚVODEM

Naše společnost si stále více uvědomuje nebezpečí rozšířeného užívání drog, proto zajisté musí hledat cesty, jak tento problém řešit. V médiích, literatuře a periodikách různé odborné úrovně se dočítáme o odstrašujících případech a intenzivně jsou nám předkládány grafy a schémata rostoucího počtu drogově závislých osob, popisovány úspěchy policistů v boji s drogovým problémem, při Úřadu vlády ČR pracuje meziresortní protidrogová komise, na úřadech protidrogoví koordinátoři. Potřebnost těchto funkcí a institucí je zajisté nezpochybnitelná a celý tento negativní fenomén si určitě zasluhuje patřičnou pozornost, zejména ve vztahu k dětem a mládeži.

S určitostí však nelze souhlasit s tvrzením některých "odborníků" a politiků, že na našich školách a mezi dětmi jde o problém nejpalčivější. Stále více dětí však postihuje jev mnohem rozšířenější, často skrytý a opomíjený a proto, dle našeho, i závažnější, tedy problém narušených kolektivních vztahů, ubližování, agresivity a vzájemného týrání, již po mnoho let s jasně definovaným názvem šikana!

NEBEZPEČNÁ EPIDEMIE

"Šikana se ve své zárodečné formě vyskytuje prakticky na všech typech našich škol," říká psychoterapeut a etoped dr. Michal Kolář, který se fenoménem šikany zabývá více než dvacet let. "Jednoznačně určit, kdy se jedná o šikanu a kdy o klukovinu, není vůbec jednoduché, často to vyžaduje už odborný pohled. Zjednodušeně lze ale říci, že rozhodující je skutečnost, jak ‘legrácky‘ svého okolí prožívá postižený. Někdy vypadají výpovědi dětí, které se staly oběťmi počáteční šikany, na první pohled jako banality, ale seřadí-li se za sebou, sečtou-li se, výsledek bývá hrůzný," vysvětluje odborník.

Šikana se jako epidemie rozšířila do všech škol (na některých, jako jsou například učiliště či základní školy, má těžší "průběh", na gymnáziích mírnější), zejména do těch, kde se praktikují tradiční způsoby pedagogické práce s autoritativním přístupem k žákům, kde se nepracuje s žákovskými skupinami, kde svět dětí je neprostupně oddělený od světa dospělých. Není tedy divu, že se většina učitelů na těchto školách domnívá, že u nich šikana neexistuje. A tak se tato "sociální nemoc", skrytá zraku veřejnosti i učitelů, může rozvíjet a ze zárodečné formy vybujet do pokročilého stadia.Tím je podle současných výzkumů postiženo zhruba dvacet procent skupin na našich školách. Znamená to tedy, že u nás je šikanováno na 300 tisíc dětí. Žádný rodič si nemůže být jistý, že se jeho dítě nestane obětí šikany.

"Situace je velmi bolestivá, nebudu mluvit o dopadech, o následcích, ty jsou katastrofální," konstatuje Michal Kolář. "Ale když už se něco takového ve škole provalí, přesvědčuji se o tom, že se oběti spíš ublíží, než pomůže. Na školách většinou neexistuje nějaká metodická příprava učitelů. Ačkoliv jsou kantoři v první linii, vůbec nevědí, co mají dělat. Zůstali na holičkách. V současné době snad nastal trochu posun v tom, že se o šikaně mluví a že se alespoň na některých fakultách teoreticky probírá. Přestože existují i vzácné výjimky, celkově je ve školách situace velice nepříznivá."

Slova dr. Koláře potvrzuje i příběh, který před časem šetřil: Na jedné škole spolužáci vážně psychicky i fyzicky poranili chlapce. Zoufalí rodiče šli za ředitelkou. Ta si dala zavolat agresory a z jejího "šetření" vyplynulo, že chlapec své spolužáky psychicky týral, nadával jim, takže jim vlastně nezbylo nic jiného, než zavléci ho do sklepa a tam mu kromě jiného zlomit ruku. "Takových případů šetřím poměrně dost," přiznává psychoterapeut. "I když se podaří prokázat,že jde, stejně jako v případě zmíněného chlapce, o šikanu, ale školu pro spolupráci nezískáte, pak pomoc je jen částečná. Šikana může pokračovat dál, tentokrát třeba vůči někomu jinému."

Na druhé straně ani učitelé, kteří chtějí šikaně čelit, to nemají snadné. Ve škole se sportovními třídami v Havlíčkově Brodě pět hokejistů týralo a těžce poranilo svého spolužáka.Chlapcova maminka se z toho zhroutila a skončila na psychiatrii. Agresoři byli ze školy vyloučeni. To však vzbudilo obrovský odpor sportovního oddílu a spoustu negativní reakce vůči ředitelce školy. ("Vy je za klukovinu vylučujete! My do nich dáváme miliony!") Nakonec bylo přece jen spravedlnosti učiněno zadost.

"Ne vždy to takhle skončí. V několika podobných případech byli ředitelé škol i odvoláni," zpochybňuje optimismus Michal Kolář. "Vina se svalí na lidi, kteří byli nějakým způsobem u toho. Veřejnost i nadřízení se mylně domnívají,že kdyby dotyčný měl kázeň, bylo by vše v pořádku. Ale to je omyl a velké zjednodušování. Právě tam, kde je vnější kázeň vynikající, jako na vojně nebo ve výchovném ústavu, dosahuje šikana nejdokonalejší podoby."

autor: Zuzana Fojtíková
časopis Rodina a škola, 2000