tel. 554 717 737
e-mail: info@pppbruntal.cz

SYNDROM "PAS"
(Parental Alienation Syndrome)

SYNDROM ZAVRŽENÉHO RODIČE

Zdroj: "Psychologie dnes"
Autor článku: PhDr. Eduard BAKALÁŘ, CSc.

Možné motivy

Motivace programujícího rodiče vyplývá převážně z těch horších (destruktivních) stránek lidské povahy, jako je motiv moci, pomsty, trestání, nenávist a agrese, jimž je dán volný průběh. Dále se zde pravidelně podílejí motivy vysoce pochybné jako (1) "potřeba vnějšího nepřítele" (na kterého je možné svést všechny těžkosti a vlastní selhání) nebo (2) egoistická snaha po výhradním vlivu na utváření psychiky dítěte a na jeho další život, což nezřídka přejde v pocit vlastnictví i již dospělého dítěte. V rámci tohoto egoismu nejsou pak legitimní nároky a přání druhého rodiče (a i dítěte) respektovány, nýbrž jsou ignorovány nebo vysmívány.

Jak se syndrom zavrženého rodiče vypěstuje? Docela jednoduše: programující rodič se o zavrhovaném rodiči vyjadřuje tak, že vlastně všechno s ním související je špatné, škodlivé až nebezpečné. Může se tak vyjadřovat přímo k dítěti nebo i k dalším osobám tak, aby to dítě slyšelo. Pravidelný je i citový doprovod takového hodnocení. Záběr je široký: nejen přítomnost, ale vlastně vše v minulosti bylo špatné a budoucnost by byla nejlepší, kdyby zavrhovaný rodič zmizel ze scény. Dítě je při tom citově vydíráno: programující rodič reguluje svůj přísun lásky podle toho, jak dítě indoktrinaci přijímá.

Možné důsledky

U dítěte s rozvinutým SZR dochází samozřejmě i k průvodním důsledkům tohoto jevu a to:

1) Dítě ztratí téměř vše, co s druhým rodičem souvisí. Ztráty se týkají hmotných statků, výchovného a vzdělávacího působení, praktické pomoci v různých životních fázích či situacích apod. Zavržený rodič by mnohdy takovou pomoc svému dítěti rád poskytl. Je k tomu motivován nejen různými společenskými tlaky, ale zejména obecně známými genetickými mechanizmy. Jeden z jejich projevů v našem vědomí je i silný emocionální zájem na úspěchu svého potomka, "své krve". Tento zájem působí obdobně u matek i otců a samozřejmě i u jejich pokrevních příbuzných, byť již v menší míře. Zavržený rodič je ovšem k hmotnému zajištění a výchovnému působení povinován, jak vyplývá z ustanovení § 31 odst. 1 písm. a, § 32 odst. 1 a § 85 zákona o rodině.

2) U dítěte se zabrzdí a zdeformuje emocionální vývoj
a) Dítě je programováno k potlačení původních pozitivních emocí k nyní zavrhovanému rodiči. Navíc potlačení či vytěsnění emocí pravidelně vede ke vzniku celé škály trýznivých psychopatologických symptomů, které odčerpávají značný díl psychické energie.
b) Dítě je programováno dávat volný průběh emocím nenávisti, podloženým jen slabými, neopodstatněnými či absurdními argumenty, za úplné absence pocitů viny. Takové programování rovněž zamezí možné korekci, sebereflexi apod. (Takto asi vzniká živná půda pro fanatismus).
c) Dítěti se podstatným způsobem naruší jeho sebedůvěra, vštípí se mu totiž do citového života přesvědčení, že jeho druhý rodič je špatný, závadný. Později se dítě v hodinách biologie ve škole dozví o dědičnosti, chromozómech, genech a tedy také o tom, že přesná polovina jeho genetické výbavy, "jeho krve" je ze závadného, veskrze ničemného člověka. Sebedůvěra a sebehodnocení dítěte tak utrpí citelnou a trvalou ránu.

3) U dítěte se zabrzdí a zdeformuje psychosociální vývoj
a) Dítěti je totiž odebrán vhodný, tolik potřebný model k převzetí sexuální identity a role. Programuje-li matka (zdaleka nejčastější případ), pak chlapci jsou - mnohdy nevratně - poškozováni v identifikaci s přirozeným mužským vzorem, tedy otcem, a dívkám je ztěžována volba erotického partnera v budoucnosti, který je rovněž vybírán podle otcovské předlohy. Programuje-li otec, pak se popsaný obraz pouze zrcadlově mění.
b) Dítěti je narušen vztah k autoritám, snížena schopnost sociální diferenciace. Je špatné, když dítě začne bez vážné příčiny nenávidět nějakou osobu v relativně neutrálním postavení, např. učitelku hudby, a když to rodiče tak ponechají. Je však mnohem horší, když se tak děje vůči osobě, jenž dítě miluje a která je současně jednou ze dvou nejdůležitějších osob, jež dítě na světě má. V tom spatřujeme tragický prvek SZR, naznačující, že programující rodič "jde přes mrtvoly". Zavržený rodič má vůči dítěti i postavení legitimní autority a později tak dochází u dítěte k narušení vztahu k autoritám vůbec, neboť tento základní modelový vztah je hluboce zpochybněn. Navíc SZR operuje tak, že nepřátelství a nenávist se rozšíří na všechny příbuzné zavrženého rodiče. Vliv tohoto "tréninku" působí ještě dál, dítě získá pohotovost obdobným způsobem se chovat i ke všem dalším "nepohodlným osobám".
c) Dítěti je znemožněno, aby zažilo tolik potřebný model slušné, civilizované domluvy i za ztížených podmínek mezi dvěma různícími se stranami. Dítě, které takový model má, je mnohem lépe vybaveno pro svůj budoucí život.
d) Dítě ztratí významnou část dat k vytváření své identity, řečeno jinými slovy, ze strany zavrženého rodiče ztratí polovinu informací odkud pochází, jaké má předky, co dělali, čím vynikli apod. Tyto genealogické informace jsou dítěti upřeny, v nejlepším případě (začne-li se s programováním, až když je dítě starší) zůstávají v jakémsi zakázaném území, v němž se pátrání nedovoluje.
e) Dítě, které původně milovalo oba rodiče, projde zkušeností "brainwashingu", která je hluboce ovlivní. Vytváří se tak u něj "falešné já", nepravé a zdeformované jádro vlastní osobnosti, což je celoživotně poznamenává.

R.A. Gardner identifikoval osm klíčových diagnostických kriterií SZR a rozlišuje tři jeho typy podle intenzity. Kriteria (1-8) a typy jsou zachyceny v přehledné tabulce níže.

Diferenciální diagnóza tří typů syndromu zavrženého rodiče

symptomatické projevy mírný střední těžký
1. Kampaň za degradaci rodiče minimální mírná až zřetelná velmi intenzivní,velké šíře
2. Slabé, neodůvodněné či absurdní zdůvodňování minimální přítomné četné absurdní racionalizace
3. Nepřítomnost ambivalence normální ambivalence žádná ambivalence žádná ambivalence
4. Fenomén nezávislého názoru pravidelně nepřítomný přítomný přítomný
5. Reflexivní podpora programujícího rodiče v rodičovském konfliktu minimální přítomná přítomná
6. Nepřítomnost pocitu viny normální pocit viny žádný nebo minimální pocit viny žádný pocit viny
7. Vypůjčené scénáře minimální přítomné přítomné
8. Rozšíření nepřátelství na členy původní rodiny zavrženého rodiče minimální přítomné širokých rozměrů, často fanatické
Přechodné těžkosti v době styku pravidelně nepřítomné střední velmi velké, případně styk není vůbec možný
Chování během styku dobré periodicky antagonistické a provokativní žádný styk, nebo destruktivní a trvale provokativní chování během návštěvy
Citová vazba k programujícímu rodiči intenzivní, zdravá intenzivní, mírně až středně patologická intenzivní, těžce patologická, často paranoidní vazba
Citová vazba k zavrženému rodiči před jeho zavržením intenzivní, zdravá či minimálně patologická intenzivní, zdravá či minimálně patologická intenzivní, zdravá či minimálně patologická

Komentář, bližší vysvětlení

Ad 1: Kampaň za degradaci zavrženého rodiče. Dítě typicky projevuje silnou nenávist k takovému rodiči. Na dotaz psychologa (zdravotníka, sociální pracovnice, soudce apod.) spustí výčet záporných charakteristik, zlých činů, špatného chování. Z výčtu je patrné, že část obvinění má od programujícího rodiče, avšak dítě je pravidelně doplňuje vlastními "poznatky". Výše zmíněná nenávist by měla být v uvozovkách, protože dítě vůči zavrženému rodiči stále chová mnoho pozitivních, avšak potlačených či vytěsněných emocí.

Ad 2: Slabé, neodůvodněné či absurdní zdůvodnění degradačních snah. Taková jsou zdůvodnění nechuti či odporu k setkání se zavrženým rodičem, případně nenávisti k němu. "Proč vlastně nechceš jít na návštěvu k tatínkovi?" "Protože se mně pořád na něco vyptává". "A na co například?" "Tak třeba jak mně to jde ve škole, co jsme probírali. A taky, co se mně líbilo z toho, co jsem přečetla."

Ad 3: Nedostatek ambivalence. Normální dítě na dotaz uvede kladné povahové vlastnosti otce i matky a také nějaké méně příznivé charakteristiky, např. že rodič trvá na pořádku až moc přísně. Uvede také, co kdo dovede i nedovede. Děti postižené SZR vypěstovaly černobílé hodnocení rodičů - jeden má pouze pozitivní charakteristiky, druhý pouze negativní. Je-li dítěti např. ukázána dřívější fotografie, z níž je patrné, že zavrženého rodiče mělo rádo, pak racionalizuje "tady jsem se musel(a) usmívat, jinak bych byl(a) zbit(a)" ap.

Ad 4: Fenomén samostatného názoru/úsudku. Děti postižené SZR často uvádějí, že nechuť stýkat se s druhým rodičem je jejich vlastní, že takové pocity po nich nikdo nevyžadoval. Programující rodič to rád zdůrazňuje před jinými dospělými, zejména těmi, kteří SZR mají posoudit: "Dítě, po tom všem, co vidělo, si samo vytvořilo názor, do toho mu nijak nemluvím". Dítě (vlastně ve všem závislé) je programujícím rodičem chváleno za "nezávislé" tvoření úsudku, čímž se mu taková indoktrinace ještě pevněji vštěpuje citového života.

Ad 5: Reflexivní podpora programujícího rodiče v rodinném sporu. Při diagnostických či terapeutických sezeních za účasti obou rodičů a dětí, dítě postižené SZR souhlasí reflexivně, automaticky a bez zaváhání se vším, co programující rodič tvrdí. Nečeká na protiargument rodiče zavrženého, nebo jej zcela ignoruje, tedy nevidí, neslyší. Dětská argumentace vůči zavrženému rodiči resp. jeho kritika bývá - ve srovnání s programujícím rodičem - dokonce silnější a emotivnější.

Ad 6: Nepřítomnost pocitů viny nad vykořisťováním zavrženého rodiče a nad tvrdostí až krutosti vůči němu. Děti postižené SZR nezakoušejí žádný pocit viny, že zavržený rodič je postižen, že trpí. Schází jim též i pocit vděku za dárky, za placení různých výdajů. Výdaje a potíže zavrženého rodiče vnímají jako správný trest, který by vlastně měl být ještě větší. Křivé obvinění z pohlavního zneužívání ilustruje, kam až může jít nepřítomnost pocitů viny u dítěte, které si jinak dává pozor, aby nezašláplo broučka, protože by ho to bolelo. Příprava takového obvinění také ukazuje, kam až může jít nenávist a krutost programujícího rodiče.

Ad 7: Vypůjčené scénáře. Přítomnost vypůjčených scénářů signalizuje vysokou pravděpodobnost, že dítě je postiženo SZR. Z kontextu dětských obviňování zavrženého rodiče a z jejich obsahu je patrné, že byly sdělovány programujícím rodičem, dítětem vyslechnuty a reprodukovány. Dětská výpověď pak obsahuje výrazy a obraty, které děti daného věku ještě nepoužívají. Mnohá dětská obvinění jsou identická s obviňováním programujícího rodiče. Stane se dokonce, že dítě - ve své naivitě - označí zdroj přímo, z čehož má programující rodič samozřejmě jen malou radost.

Ad 8: Rozšíření nepřátelství a nenávisti na celou původní rodinu zavrženého rodiče. Patří do ní bratranci a sestřenice, tety, strýcové a samozřejmě i prarodiče. Nepřátelství jde pak i dále, na přátele zavrženého rodiče, jejich děti a na další blízké. Původní, vzájemně láskyplný vztah se u dítěte postiženého SZR změní v nepřátelství, dokonce ještě méně zdůvodnitelné než je nenávist k zavrženému rodiči - který třeba dříve vyžadoval plnění nějaké méně příjemné povinnosti.

Dosud jsme se zabývali škodlivými důsledky syndromu zavrženého rodiče pro dítě a také možnými motivy rodiče, který takto dítě programuje. Důsledky jsme popsali na obecnější rovině - existuje však také řada studií o konkrétních zdravotních a psychických potíží dětí takto postižených, jak v dětství, tak i později, po dosažení dospělosti.

Zaměříme se nyní na možnosti nápravy stavu, tedy terapie, přesněji řečeno deprogramování. Nejdříve několik úvodních poznatků:

- Pokud zavržení rodiče dostávají od poradců, terapeutů a jiných profesionálů rady typu: "zatím to nechte být, nevyvolávejte další stres, chce to čas, ten rány zahojí, dítě k vám časem najde cestu, bude to šťastné shledání" apod., pak jde buď o vědomý klam nebo spíše o zbožné přání, radu zcestnou, nepodloženou žádnou empirií. Snad k tomu někdy může dojít, ale je to extrémně řídký případ.

- Ponecháme-li indoktrinované dítě v jeho původním prostředí s indoktrinujícím rodičem, pak se obsah jeho paměťových neurálních okruhů v mozku jen dále upevní a stávají se velmi nepřístupné pro změnu. Optimální pro deprogramování dítěte je změna jeho prostředí, zamezení vlivu programujícího rodiče.

- Nechceme-li vzniklou situaci ponechat svému osudu, pak jsou k další naší činnosti nezbytné dvě podmínky a to:

1) konkrétní případ dítěte musí být správně diagnostikován terapeutem, dobře obeznámeným se syndromem zavrženého rodiče a

2) veškeré snahy zavrženého rodiče o nápravu musí probíhat v rámci průběžné spolupráce s terapeutem, dobře obeznámeným se syndromem. V opačném případě je velké riziko způsobení větších škod než užitku.

Pro porozumění mechanizmům uplatňujícím se v programování dětí je velmi prospěšné srovnání s procesem vymývání mozku, tak jak se praktikuje v některých sektách. Brainwashing prováděly i některé totalitní režimy, ve velkém měřítku např. čínský komunistický režim se zajatými americkými vojáky v době Korejské války v 50. letech minulého století. J. R. Lipton identifikoval osm účinných mechanizmů při brainwashingu, R. A. Gardner je srovnává s postupy užívanými při vytváření syndromu zavrženého rodiče (Gardner, 2001, str. 6-14). Podobnost je vysoká i když jsou samozřejmě i rozdíly.

Dostáváme se tak vlastnímu terapeutickému působení - deprogramování. Není to žádná snadná úloha, je to bohužel válečný stav. Není to volba mezi dobrem a zlem, je to spíše volba zla menšího s určitou šancí na pozitivní vývoj. Můžeme se samozřejmě vzdát hned v počátku - tím ovšem dáme signál, že zlo má zelenou.

Začneme-li válku, musíme počítat s velmi intenzivní nenávistí se strany programujícího rodiče, který mobilizuje další příbuzné, svědky, advokáty, opakovaně obíhá příslušná úřední místa a neváhá používat i vykonstruovaná obvinění těžkého kalibru (jako např. pohlavní zneužívání dítěte). Musíme počítat i se značným stresem pro dítě, byť dočasným, nebo také marným, když nevyhrajeme.

Avšak když vyhrajeme, uděláme hodně pro dítě: jeho vztahy k oběma rodičům se mohou do velké míry znormalizovat, obnoví se původní pozitivní vztah dítěte k nyní zavrženému rodiči a dítě se zbaví současného těžkého náboje nenávisti. Dítě bude mít k zavrženému rodiči zase blízko, který se mu tak vrátí. Uděláme také hodně pro společnost, i když to není na první pohled tak zřejmé.

Nejdříve něco o základní konstelaci na válečném poli.

Na naší straně máme zavrženého rodiče, který nás žádá o pomoc s tím, že mu bylo ukradeno dítě, které miluje a které dříve milovalo jeho.

Na straně druhé máme programujícího rodiče, plného nenávisti a zpracované dítě, papouškující to, co tento rodič říká. Oba dva považují kontakt se zavrženým rodičem za něco jako setkání s vyvrhelem, démonem. Nezřídka má programující rodič ku pomoci obratného advokáta.

Jsou zde ještě úřady (sociální pracovníci, soudy), ale příslušní činitelé mohou být neznalí (syndromu zavrženého rodiče), mohou být obecně neochotní dělat něco víc než je rutina, mohou se také obávat, že při větší angažovanosti může být nějaká nepříjemnost (např. žaloba za údajné překročení pravomoci) a mohou být i nenávistní. V průměru jsou úřady ochotnější pomoci, je-li stěžujícím se rodičem matka. Stěžuje-li si otec, jeho stížnost zapadne mezi spisy, paragrafy, směrnice a povzdechy: "S tím my nemůžeme nic dělat …".

Pokud by se něco mělo zlepšit, pak je nutná ochota a širší součinnost úředních míst. Bez nich (soudců a sociálních pracovníků) je v tomto směru těžké něco dělat. Úřední osoby potřebují dostatek odborných studií (tedy vědu) dokládajících, že deprogramování má pozitivní výsledky a medializaci těchto poznatků tak, aby se dostaly do obecného povědomí společnosti. Pak budou i tímto směrem rozhodovat.

Samozřejmě, že při rozhodování o opatření záleží i na typu, tedy na stupni závažnosti syndromu. Výše jsme uvedli tabulku se symptomatickými projevy, níže uvádíme tabulku s týmž dělením, ale s návrhy různých opatření, jak úředních (právních), tak terapeutických.

Obsah tabulky může být pro naše čtenáře překvapivý, avšak opatření fungují (ne úplně vždy a ne vždy ideálně). Jedno z dobře fungujících lůžkových reintegračních zařízení je tzv. Rachel Foundation, je možné jej navštívit na webové stránce: www.rachelfoundation.org. Vřele doporučujeme, stejně jako i další: www.rgardner.com, kde získáme další informace o syndromu zavrženého rodiče (knihy, články, citace aj.).

Rozsah článku je omezený, zmíníme se ještě telegraficky o dvou zajímavostech. Novinkou prof. Gardnera je jeho tzv. zástupná deprogramovací procedura (Vicarious Deprogramming Procedure). Je to pro případ, kdy terapeut má přístup pouze k zavrženému rodiči. Procedurou lze dosáhnout významných výsledků, i když jen v některých případech. Podrobněji o této metodě a i jiných píše českým čtenářům již známý prof. R. A. Warshak v knize s příznačným názvem: Rozvodové jedy (Divorce Poison). Vyjde u nás v nakladatelství Triton v r. 2003. Ještě tuto doušku na závěr: Nezapomenutelné jsou kazuistiky prof. Gardnera. Čteme je jako napínavou detektivku, v níž se bojuje o každou píď dětské psychiky a nakupená nenávist a jedy se nahrazují pravdou, realitou a původním láskyplným vztahem k nyní zavrženému rodiči.

A úplně na závěr. Syndrom zavrženého rodiče nás přivádí i k filozofii výchovy. Děti by neměly mít volnost hanobit a ponižovat své rodiče. Ve výchově musí být odpovědnost a musí být vyvozovány důsledky. Taková je historie světa. Bez odpovědnosti a bez schopnosti přijmout důsledky civilizovaná společnost nemůže existovat. Děti postižené SZR jsou programovány k tomu, aby byly necivilizované a dokonce i psychopatické. To se negativně promítne do dalších oblastí dětského života: do vztahů doma, v sousedství, ve škole a samozřejmě i do dospělého života.

Rozdílná opatření vůči třem typům SZR

Úřední (právní) opatření

typ mírný střední těžký
Rozsudek soudu: Výhradní výchova zůstává u programujícího rodiče Program A (nejčastější)
1. Rozsudek soudu: výhradní výchova zůstává u programujícího rodiče
2. Soud určí terapeuta pro SZR
3. Možné sankce
a) napomenutí poštou
b) pokuty
c) práce prospěšné pro komunitu
d) podmínečné odsouzení
e) domácí vězení
f) vězení

Program B (nutný příležitostně)
1. Soudní rozsudek: změna výchovy (od programujícího k zavrženému rodiči)
2. Soud určí terapeuta pro SZR
3. Soud nařídí velmi omezený kontakt dítěte s programujícím rodičem, monitorovaný, aby se předešlo indoktrinacím
1. Rozsudek soudu: změna výchovy - od programujícího rodiče k zavrženému
2. Soud nařídí program pro dočasný pobyt dítěte v lůžkovém reintegračním zařízení

Terapeutické opatření

typ mírný střední těžký
Obvykle není nutné Programy A a B
Terapie terapeutem specializovaným na SZR - jmenuje soud
Program v lůžkovém reintegračním zařízení monitorován soudem určeným terapeutem - specialistou pro SZR

Literatura:
Bakalář, E.: Průvodce otcovstvím. Praha, Vyšehrad, 2002
Gardner, R.A.: The Parental Alienation Syndrome. A Guide for Mental Health and Legal Professionals. Second Edition. Cresskill, New Jersey, Creative Therapeutics, Inc.1998