tel. 554 717 737
e-mail: info@pppbruntal.cz

SYNDROM "PAS"
(Parental Alienation Syndrome)

KDYŽ RODIČE BOJUJÍ

PhDr. Ivan SKALÍK, Ph.D.

I. Víkendový tatínek - víkendová maminka

Může víkendový rodič poskytovat dětem lásku a podporu pro jejich rozvoj? Stále více odborníků se klaní k názoru, že je to možné. Tento názor zastávají zvláště ti, kteří přijímají společenskou realitu jako skutečnost a snaží se minimalizovat následky neustále narůstajících životních nároků, projevujících se mj. také změnou rodinných systémů. Domnívám se, že přijetí stavu a pozitivní nahlížení může odloučeným rodičům pomáhat vytvářet zdravé vztahy s dětmi. Rozvodovost u nás v posledních letech stále stoupá a nelze očekávat nějaký zásadní zlom. Názor, že i odloučení rodiče mohou velmi dobře pečovat o rozvoj dětí, je stále spíše ojedinělý a často zastíněn společenskými předsudky. Přitom právě pohled oproštěný od předsudků, namísto odsuzujícího a moralizujícího, na specifické uspořádání rodin může být jednou z cest jak napomáhat “spolusoužití” rodičů žijících odděleně. Většina společnosti a také odborné veřejnosti však stále vězí spíše v poukazování na “patologičnost” takových vztahů. Samozřejmě zde nechci polemizovat o významu úplných rodin, ten je neoddiskutovatelný. Za tisíce let svého vývoje lidstvo nevynalezlo lepší společenské seskupení pro výchovu dětí než je úplná rodina. Rodina má unikátní význam pro bio-psycho-sociální vývoj svých členů. Také mnohé výzkumy potvrzují, že děti z neúplných rodin mají větší tendence k rizikovému chování (alkohol, drogy, atp.) a k většímu výskytu různých onemocnění či zranění v průběhu jejich života. Děti z neúplných rodin mohou mít také více obtíží při zakládání vlastních rodin. To však neznamená, že by to v budoucnu nedokázali, ale cesta k vytvoření harmonických vztahů může být pro ně obtížnější. Ano, pokud se daří vytvářet zdravé rodinné prostředí, kde oba partneři a děti žijí spokojeně a navíc si rodiče uvědomují nutnost neustálé “práce” na zvyšování odolnosti rodiny a vycházejí si vstříc, je to štěstí a zároveň dar pro všechny. Je potěšitelné, že se oblast odborného výzkumu, ale také články v populárních časopisech i denním tisku věnují více pozornosti právě těmto funkční rodinám. Nepopisují se jen patologie a dramatické příběhy. Nově vznikající obor psychologie rodiny se již více zaměřuje na hledání cest vedoucí k posilování odolnosti rodiny, přičemž složení rodin může být různé.

Z pohledu lidí, kteří prošli dlouhodobě neuspokojivým vztahem je zřejmé, že i rozchod a odluka může být produktivním řešením. Zvláště v případech, kdy se partnerské neshody, ovzduší v rodině a bezvýchodnost společného života dostaly do takové situace, že zraňují většinu jejich členů. Domnívám se, a denní terapeutická praxe mi to potvrzuje, že v těchto případech záleží daleko více na způsobu rozchodu a schopnosti partnerů dohodnout se na působení na děti, než na následné roli víkendového rodiče. 99.9 procent všech partnerů v období rozchodu si přeje co nejméně zatahovat děti do,partnerských vztahů. Daří se to však spíše menší části rodičů. V mnohých partnerech zvláště v těžkém období rozchodu, kdy emoce, napětí, zlost a mnohdy nenávist významně přetlačí racionální uvažování a zdravý rozum, nezbývá místo pro dohodu. Pokud partneři odstoupí od boje a snahy o přetlačení druhého, objeví se prostor pro respektování partnera ve prospěch společného působení na děti. Důležité je přitom uvědomit si, že vždy nemusí jít o vyjádření souhlasu s partnerovým postojem. Role víkendových rodičů je však mnohým ztížena právě již ve fázích hledání shody a nového rytmu života. Dospělí to často nezvládnou a běžně jsou známy případy, kdy otec a matka (tuto jejich roli nesmaže nikdo) spolu nekomunikují i několik let a děti se často (i nevědomě) stávají prostředníky jejich boje. Jak velká je to zátěž pro děti si často nedokážeme představit a děti se s ní svěřují někdy až po mnoha letech. Pokud se otec a máma dokáží dohodnout i po odloučení a mohou společně komunikovat, což se mj. stává v otevřené společnosti stále častěji, mohou využívat také pozitivní faktory odloučení mezi něž lze řadit: vztahy rodičů jsou oproštěny o napětí a neshody společného života, společně se mohou domlouvat na výchovných aspektech, dítě je ovlivňováno “dvěmi” oddělenými důvěryhodnými osobami, čas strávený s dítětem může být intenzivnější. Mohli bychom najít mnoho dalších pozitivních aspektů působení víkendových rodičů. Z životních partnerů se tak mohou stávat partneři při výchově dětí. Oba tak získávají novou roli, která je všem kolem (i jim samotným) mnohem více srozumitelná. Partneři při výchově dětí si pak dovolí třeba společně stanovovat přesné hranice, které pomáhají jim a zvláště dětem - dochází ke shodě. Pokud ke shodě nedojde, stávají se děti často nedobrovolně nástrojem pro “řešení” situací, které dospělí nedokáží zvládnout.

II. Syndrom zavrženého rodiče - když rodiče bojují

Nabízíme Vám krátký pohled na méně radostné porozvodové situace, kdy nejenže rodiče nespolupracují, ale jeden z nich se navíc snaží všemožně přetrhat kontakty s biologickým rodičem.

Když rodiče mezi sebou dlouhodobě bojují nelítají kolem jen třísky a skleněné předměty, ale lítají v tom hlavně děti - ze strany na stranu, ode zdi ke zdi. Hádaví, hašteřiví a vzájemně se napadající rodiče vytváří rodinný prostor plný ostrých hran, prohlubní a temných zákoutí, kde se dítě může velmi snadno zranit nebo i ztratit. Přitom z úst téměř všech rodičů (pomíjíme li patologie) souzvučně zní věta “hlavně ať to nepostihne děti”. Což je v mnoha případech také jeden z mála společných názorů, ale pro jeho naplnění ovšem v “boji” nenajdou následně místo. Pokud tento boj přejde v nevraživost a snahu “odstranit” či znemožnit partnera v očích dítěte, soupeření dostává novou podobu, zvláště pak po rozvodu a po odloučení rodičů. Stejně jako každý jev narůstající ve společnosti tak i toto chování si již získalo oficiální označení: syndrom zavrženého rodiče (Parental Alienation Syndrome). Probíhají již mezinárodní konference a teorie humanitních věd (především psychologie a sociologie) mají nový subjekt bádání a snaží se napomoci řešení situaci popise a návody jak z toho ven. Jedno z obecných doporučení je přestat bojovat a nenávidět druhého. Ano, zdá se, že by stačilo jen málo - přestat bojovat.

Pan K. měl 6ti letého syna v zahraničí a k tématu obtíží kontaktů se synem dostal jen náhodou v rámci individuálního koučování organizované zaměstnavatele. Odloučení od syna nesl těžce a ještě více na něj doléhala nemožnost normálních kontaktů. S bývalou ženou sváděl již 3 roky boj o rozšíření kontaktů se synem, na obou stranách vytáhlo do boje také několik právníků. Rozhodnutí soudu (podle pana K. naprosto nesmyslné) mu poskytlo možnost pobýt s dítětem “několik” hodin přes víkend. V interpretaci bývalé ženy to byly 2 hodiny dopoledne jednou za měsíc. Na jednom sezení jsme se věnovali možné reakci “protivníka” na neochotu dále bojovat. Co se stane, nebo spíše může stát když není s kým bojovat? Pak K. se pokusil o změnu v přístupu k matce jejich syna- ostrost a boj vyměnil za vlídný dopis, že nemá zájem přetahovat syna, ani znemožňovat bývalé manželce spokojené žití s jiným partnerem a uvedl některé další vstřícné a pro něj naprosto jasné kroky. Písemnou formu zvolil z obavy před naskočením obvyklého bojového vzorce chování ženy (i svého) v osobním kontaktu, dříve než by se mohl dostat k nabídce změny, mohl by v osobním kontaktu vzplanout boj. Pak K vyjádřil také zájem o plnění úlohy otce aniž by jakkoliv chtěl oslabovat pozici matky. Zmínil se také o skutečnosti, že vede spokojený život s někým jiným a nemá zájem o vratné kroky, ale o kontakt otce se synem.

Ve výše uvedené příkladu mělo ukončení boje až pohádkový účinek. Již následující měsíc měl otec možnost být se synem celý den a těší se až jej bude moci pozval se svolením mámy na návštěvu do jeho domova. Bohužel se ale také stává, že rodič zůstává v boji natrvalo a jeho snahou je zavrhnout bývalého partnera. Rodič pak “programuje” dítě k nenávisti a zavržení druhého rodiče. V očích “programujícího” rodiče je pak vše co je spojeno se “zavrženým” rodičem špatné, nebezpečné a škodlivé. Týká se to jak zavrženého rodiče tak celého jeho okolí. Tímto postojem je však nejvíce postiženo dítě. Zavržený rodič se nemůže účinně podílet na výchově ani na hmotném zabezpečení dítěte, přestože o to má zájem. Navíc je dítě programováno k negativním postojům a odsouzením zavrženého rodiče. Aby vyšlo vstříc programujícímu rodiči (vždyť s ním žije a má ho rád) potlačuje a vytěsňuje své emoce, což může vést k trýznivým pocitům a k celé škále psychosomatických obtíží. U dítěte v takových situacích dochází k narušení sebedůvěry - protože svým pocitům vlastně nemá a nemůže věřit. Dochází k narušení psychického vývoje dítěte a je pak dále umocněno v období, kdy dítě získává poznatky o dědičnosti, genetice, o přenosu rodových vzorců chování. Dítě má pak vlastně nenávidět v sobě tu část, kterou zdědil po zavrženém rodiči. A která část a které chování to vlastně je? Samotný rozchod rodičů je pro dítě náročný, ale lze jej zvládat. Dojde-li však k programovému zavržení jednoho z rodičů, dochází ve vývoji dítěte k deformacím a může dojít i ke zpomalení psychického vývoje. Ať už jde o programované zavržení vedené matkou nebo otcem, vytváří v dítěti do budoucna model nepřátelského chování k druhému pohlaví. Může docházet také k narušení vnímání autorit a v dítěti je pěstován akt nepřátelství - navíc svým způsobem bezdůvodné nepřátelství. Dítěti není v průběhu boje rodičů umožněno poznat model slušné domluvy, což se mu právě pro složitý svět změn může v budoucnu velmi hodit.

Cesta vymanění se z takových zážitků a zažitých vzorců chování je pro děti dlouhá, někdy trvá léta jindy desetiletí. Ale je dobré mít na paměti, že změna je možná v každém věku. Avšak v tomto případě je nevyvratitelnou pravdou tvrzení: čím dříve tím lépe. Dětem, které prochází řízenou nenávistí k jednomu z rodičů bychom se mohli snažit pomoci snad jen vlídností a ukazováním i jiných způsobů chování mezi sebou než je hádka a nenávist. Pro odborné pracovníky je to pak otázka schopnosti identifikovat děti v tomto postavení, správně odhadnout a diagnostikovat situaci. Možná nejen pro odborné pracovníky je to také otázka nalezení odvahy pokusit se změnit neutěšený stav dítěte i svědomím, že se mohou stát terčem posměchu a napadání za strany “pseudoochranitelských” rodičů.