tel. 554 717 737
e-mail: info@pppbruntal.cz

ŽÁCI SE SPECIÁLNÍMI VZDĚLÁVACÍMI POTŘEBAMI

"NAPIŠTE JÍ PAPÍR NA DYSLEXII"

aneb nejčastější omyly při práci s dětmi s poruchami učení

V současné době jsou v České republice diagnostikována přibližně čtyři procenta dětí s poruchami učení. Toto číslo není přehnaně vysoké, odpovídá jak odhadům pracovníků MŠMT ČR, tak představám odborníků, kteří pracují v této oblasti. V souvislosti s péčí o tuto část populace se objevuje řada nedorozumění, která pramení z neznalosti, z nechuti se problémy zabývat, z pohodlnosti apod.

"Porucha učení je zástěrka, aby dítě ani rodiče nemuseli nic dělat."

Pokud tomu v některých případech tak je, je to chyba učitelů. Žádná porucha, tím méně dyslexie či dysortografie, není důvodem k nicnedělání. Není pravda, že dyslektik nesmí číst, dítě s dysortografií nesmí psát diktáty. Tyto děti pouze nemají dostávat takové úkoly, jaké vzhledem k poruše nejsou schopny zvládnout. Trpí-li dítě dyslexií a čtení před celou třídou je pro něj stresovou situací, pak je nutné hledat jiné způsoby práce (čtení ve skupině, individuální čtení pouze v přítomnosti učitele apod.).

Totéž platí pro dítě s dysortografií. Nelze říci jednoznačně, že nesmí psát diktáty. Učitel by měl být schopen posoudit, jak závažná je porucha a podle toho volit různé úlevy, např. dítě píše pouze část diktátu, píše každou druhou větu, místo diktátu vypracovává cvičení, v nichž doplňuje pouze sledované jevy.

Diktáty a pravopisná cvičení umožňují učiteli rychle zjistit stupeň zvládnutí učiva. Má-li však žák obtíže ve vybavování písmen, obtížně jejich tvary napodobuje; nerozlišuje délku samohlásek, přemýšlí nad hláskovou stavbou slov, pak je zbytečné, aby psal diktát, v němž učitel sleduje např. zvládnutí vyjmenovaných slov. K těm se totiž dítě s uvedenými obtížemi vůbec nedostane, protože veškerou energii věnuje k pouhému zachycení slyšených slov. V takovém případě platí - neměl by psát diktáty.

Rodiče mnohdy požadují výrazné úlevy a neuvědomují si, že tím dítěti škodí. Poruchu je třeba překonávat zvýšeným úsilím, vždyť číst se lze naučit jen čtením, psát se nenaučí ten, kdo psát odmítá.

Nejde tedy o to, aby dítě s poruchou nemuselo nic dělat, ale aby úkoly, které má plnit, svou náročností odpovídaly jeho schopnostem. Není-li na škole odborník pro práci s dětmi s dyslexií, dysgrafií, dysortografií či dyskalkulií, doporučí vhodné postupy pracovník pedagogicko-psychologické poradny.

"Paní učitelka říká, že kdyby měl potvrzení, že má dyslexii, mohl by mít lepší známku."

Tak snadné to není. Je pravdou, že dítě s dyslexií může být hodnoceno slovně nebo s určitou úlevou. Takto však zjednodušit problém nelze. Dyslexie je choroba, na kterou se nelze spoléhat jako na berličku,.která pomůže k lepší známce. Zároveň může být diagnóza obousečná zbraň. Nelze totiž požadovat s ohledem na poruchu lepší známku a zároveň tuto skutečnost zatajovat.

Ani rodiče by neměli lpět na lepších známkách bez ohledu na schopnosti dítěte. Je-li jejich potomek pomalý, obtížně si vybavuje gramatická pravidla, potřebuje více opakování pro zvládnutí učiva, pak není "výborný", klasifikace je horší a nelze se vymlouvat na poruchu.

"Kdyby to bylo moje dítě, tak bych z něj tu dyslexii vymlátila."

Takové vyjádření vzdělaného pedagoga nahání hrůzu. Dyslexie je nemoc, která má v tabulkách mezinárodní klasifikace nemocí své označení jako jiná onemocnění. Jako příčina je stále častěji uváděna dědičnost, různé výzkumy uvádějí změny ve stavbě chromozomů, změny buněčné struktury a další. Terapie je náročná a měla by být prováděna odborníkem či kolektivem odborníků. Nátlak a fyzické tresty neodstraní postižení.

"Takovou diagnózu dostane každý."

Poruchy učení mají své specifické příčiny a projevy. Pro stanovení diagnózy používají odborná pracoviště odpovídající diagnostické postupy, v nichž komplexně posuzují dítě samo i prostředí, v němž se vyvíjí. Není cílem odborných pracovišť zvyšovat procento postižených dětí. Je zřejmé, že existují sporné případy, kdy nelze na základě jednoho vyšetření diagnózu potvrdit, nebo vyvrátit. V takových případech se často používají sdělení typu "rysy poruchy, lehké příznaky apod." Není to alibismus diagnostikujícího pracovníka, ale naopak snaha přidělit diagnózu až tehdy, když jsou projevy zcela zřejmé a byly vyloučeny jiné příčiny neúspěchu (např. dlouhodobá nemoc, nezralost pro školu, nepodnětné prostředí v rodině, nesprávné výukové vedení.

"Dětí s poruchami učení je stále více."

Neroste zřejmě počet dětí s tímto postižením. Výrazně se však zvyšuje počet učitelů, kteří jsou schopni poruchu odhalit a doporučit odborné vyšetření. Informovanost rodičů v této oblasti je též vyšší. Domnívám se, že se o specifických poruchách učení hovoří více, než je třeba. Nepochybně by bylo třeba zpřesnit diagnostiku a rozšířit repertoár příčin obtíží školní neúspěšnosti (poruchy řeči, poruchy soustředění atd.). Vytvořily by se tak lepší podmínky pro cílenou terapii.

"Když je dyslektik, nesmí dostat pětku ani opakovat ročník."

Mohli bychom říci ANO i NE. Dítě s dyslexií nesmí dostat pětku proto, že nečte na úrovni daného ročníku, dítě s dysortografií proto, že není schopno zvládat písemné úkoly. Jsou-li však úkoly zadávány individuálně a svou náročností odpovídají úrovni dítěte, je třeba je plnit. Není-li tomu tak, následuje hodnocení odpovídající nesplněnému úkolu, tedy nedostatečná.

Je-li pro integrované dítě s poruchou učení vypracován individuální vzdělávací program, pak jsou nároky ještě více přizpůsobeny stupni a rozsahu poruchy a nelze neplnit zadané úkoly.

Je nesmyslné domnívat se, že opakování ročníku povede k odstranění např. dyskalkulie. Každá porucha učení vyžaduje terapii, která se však odlišuje od opakování a doučování.

Doporučení k opakování ročníku musí respektovat individualitu dítěte a podmínky, v nichž žije. lze je doporučit spíše u dětí mladších, které kromě poruchy učení mají výrazné mezery ve vědomostech také v ostatních předmětech. U žáků 2. stupně zvažujeme, co od opakování ročníku očekáváme. Nenaučilo-li se dítě pravopis za několik let, pak ho těžko zvládne za jeden rok a jak bylo výše uvedeno, pouhé opakování ročníku není terapie a nevede k odstranění poruchy.

Zároveň však je třeba především rodiče upozornit, že porucha učení není privilegium, které dává dítěti možnost bez sebemenšího úsilí s dobrým prospěchem postupovat do vyšších ročníků. Nesplní-li dítě opakovaně úkol, je po zásluze "odměněno". Musí však být splněny nezbytné podmínky - dítě musí vědět, co a jak má dělat, úkol musí být pro něj zvládnutelný.

Autor textu: Dr. Olga Zelinková
"Rodina a škola" č.11/98