tel. 554 717 737
e-mail: info@pppbruntal.cz

SYNDROM "CAN"
(Child Abuse and Neglect)

TĚLESNÉ A PSYCHICKÉ TÝRÁNÍ

Tělesné týrání je definováno jako tělesné ublížení dítěti anebo jeho nezabránění, příp. nezabránění utrpení dítěte, včetně úmyslného otrávení nebo udušení dítěte, a to tam, kde je určitá znalost či důvodné podezření, že zranění bylo způsobeno anebo že mu vědomě nebylo zabráněno.

Psychické týrání zahrnuje chování, které má vážný negativní vliv na citový vývoj dítěte a vývoj jeho chování. Psychické týrání může mít formu verbálních útoků na sebevědomí dítěte, opakované ponižování dítěte či jeho zavrhování. Vystavování dítěte násilí nebo vážným konfliktům doma, násilná izolace, omezování dítěte, vyvolávání situace, kdy dítě má skoro stále pocit strachu, což může též působit psychické ublížení.

I. ÚVOD

Konfrontace s fenoménem systematického a vědomého způsobování emoční a tělesné bolesti u dětí je pro většinu tzv. „normálních" lidí těžko pochopitelná a cizí. Tento problém proto odsouváme někam za hranici vědomí a snažíme se tak vyhnout prožívání našeho vnitřního konfliktu, který vyplývá z přirozeného soucitu a odpovědnosti na straně jedné a pocitu bezmoci a bezradnosti na straně druhé.

Mezi jednoduchá vysvětlení patří přesvědčení o tom, že týrání vyvolávají pouze patologické osobnosti, které se svým chováním a od většiny společnosti sami vydělují. „Oni" jsou ti, kteří mezi „nás" nepatří a kterých bychom se měli co nejdřívě zbavit, pokud bychom je mohli hned identifikovat. Pocity viny v nás sníží přesvědčení, že lidi, kteří týrají svoje děti jsou duševně nemocní, nesvéprávní tudíž si svoje chování neuvědomují. Jiným „ulevujícím" vysvětlením je názor, že děti týrají převážně osoby s nízkým vzděláním, „primitivové", nejlépe členové minoritních etnických skupin. Jednoduše by to neměl být nikdo, na koho bysme se podobali. Ujišťujeme se, že to nemůže být náš přítel, kolega soused nebo dokonce příbuzný.
Jsme však schopni rozlišit kdy a jak k týrání dochází, kde a proč začíná a kde končí? Víme proč v tzv. „normální" rodině, „normální" rodič týrá svoje „normální" dítě? Řada studií prokázala, že v procesu týrání fungují desítky faktorů. Základní otázkou zůstalo, jestli dospělí týrají děti proto, že jsou k týrání predisponováni intrapsychickými silami a podmínkami. Ze závěrů prací z posledního desetiletí vyplývá, že externí faktory a interní faktory se při vzniku a průběhu týrání navzájem složitě podmiňují.

Oddělování tlaků prostředí a vnitřních předpokladů se proto dnes jeví jako zavádějící. K pochopení vzájemného působení jednotlivých faktorů, kterým říkáme rizikové, nejlépe slouží tzv. "Integrativní model týrání", který vymezuje základní kontext působení rizikových faktorů týrání. Tento kontext zahrnuje úroveň působení na jednotlivce, a to jak rodiče tak samotné dítě a především jejich vzájemnou interakci (1), na mikrosystém rodiny, zahrnující její strukturu, sociální postavení i vzájemné vztahy (2), na tzv. ekosystém, který zahrnuje užší společenství, obec, školu (3) a na úroveň celé společnosti, včetně kulturních a duchovních tradic, legislativních podmínek a medií, které dohromady tvoří tzv. makrosystém (4).

II. SCHÉMA INTEGRATIVNÍHO MODELU TÝRÁNÍ

  • ONTOGENETICKÝ VÝVOJ (rodič, dítě, interakce)

  • MIKROSYSTÉM (ekonom. a sociál. statut rodiny, struktura rodiny, výchovné styly,)

  • EXOSYSTÉM (obec, sousedství, sídliště, škola, církevní společenství příbuzní,...)

  • MAKROSYSTÉM (kulturní a duchovní tradice, legislativa, média,...)

(1) ONTOGENETICKÝ VÝVOJ, INTERAKCE RODIČ + DÍTĚ

Podezření na existenci určité vlastností na straně dítěte, které by jsou se vznikem týrání spojené pramení ze známé zkušenosti, že se některé děti stávají oběťmi násilí v rodinách a v různých institucích častěji než jiné. V souvislosti s tělesnými známkami bylo identifikováno několik tzv. biologických faktorů, které se u obětí týrání vyskytovaly častěji než u ostatních dětí. Tyto faktory mimo jiné zahrnují, nízkou porodní váhu, nedonošenost dítěte, vrozené nebo získané tělesné či mentální vady. Mechanizmus, který vede k ohrožení dítěte v důsledku chování rodiče se dá popsat na příkladu předčasně narozeného dítěte, které je matkou vnímané jako méně atraktivní, chudě odpovídající na její podněty a hůře utišitelné z čeho plyne nízký počet vzájemných pozitivních emočních interakcí. Tyto děti navíc vyžadují mnohem víc pozornosti a náročné péče, z čehož plyne, že jejich matky mají vyšší hladinu úzkosti, nezřídka spojenou s depresí z pocitů selhání.

Podobné postoje u rodičů vyvolávají děti s tzv. obtížným temperamentem, které charakterizuje zvýšená iritabilita, plačtivost, impulzivní chování, nepravidelnost rytmu spánku a krmení a celkově nižší mírou adapatability. Tyto děti navíc působí dojmem, že svoje chování neovládají záměrně, a agresivitu rodiče vědomě provokují. Tento mechanizmus je vlastní dětem, které u svých rodičů nedosahují přiměřenou reakci na svoje potřeby. Svoje emoční projevy agravují za účelem vyvolání emoční interakce s rodičem, nezřídka i za cenu verbálního a fyzického násilí ze strany rodiče.

V souvislosti s handicapovanými dětmi se téměř dvě desetiletí předpokládalo, že handicapované děti se stávají obětí týrání či zneužívání méně často než děti „zdravé". Smutnou pravdou je, že tyto děti jsou vystaveny ubližování, včetně týrání a pohlavnímu zneužívání, častěji než jejich vrstevníci. Jedním z důvodů je naprostá závislost postiženého dítěte na svém pečovatelovi, na kterého je odkázané až na úroveň uspokojování základních tělesných potřeb. Prozrazení ubližování by ve fantazii handicapovaného dítěte znamenalo ohrožení jeho tělesné existence. Pečovatel je s invalidním dítětem navíc v kontinuálním intimním kontaktu, což nejenom snižuje bariéru, ale významně limituje možnosti dítěte ubránit se. Ubližování postiženému dítěti je obvykle kombinace uvedených faktorů na straně dítěte a narůstající frustrace z náročné péče a z nenaplněných ambicí na straně rodiče.

Mezi stavy, který sice nevedou ke ztrátě svéprávnosti, do jisté míry však ovlivňují vnímání a ovládání, patří stav deprese, úzkosti a intrapsychické tenze, která vzniká v důsledku působení vnějších a vnitřních faktorů stresorů. Prožívání stresu je chronické v případě emoční a sociální nezralosti rodiče například v případě tzv. nezralých manželstev. Nedostatek sociálních zkušeností a dovedností, chybějící sociální a finanční zázemí, a především frustrace z nenaplnění emočních potřeb mladého rodiče může do té míry snižovat kvalitu péče o dítě, že sa tato stává rizikovou. V podobném riziku se nacházejí i tzv. svobodné maminky, vychovávají-li svoje dítě bez adekvátní emoční a sociální asistence okolí.

Dalším rizikovým faktorem na straně rodiče jsou jeho nadměrná a nereálná očekávání ohledem individuálního vývoje svého dítěte. Ku příkladu ambiciózní rodič se nemůže smířit s tím, že se jejich syn nebo dcerka neprojevuje jako geniální dítě, či neprojevuje dostatečný zájem o vybrané atraktivní povolání. Výzkumy ukazují, že tyto rodiče podobně jako významná většina dalších týrajících rodičů, na rozdíl od jiných pozorovatelů, vidí někdy svoje dítě jako méně inteligentní, záměrně neposlušné, zlobivé a nešikovné. Za povšimnutí stojí jak vnímá vlastnosti svého dítěte týrající matka: negativní chování dítěte považuje za výsledek trvalých vlastností, jako například povahovou črtu a pozitivní chování považuje za důsledek působení vnějších faktorů. Přesně opačně vnímá svoje dítě matka, která mu neubližuje.

Obecně se věří, že v ubližování dětem hraje významnou roli i působení alkoholu. Této souvislosti se věnovalo několik výzkumů, které však přímou souvislost mezi užíváním alkoholu nebo jiných drog a vznikem tělesného týrání nepotvrdily. Výsledky těchto studií jsou v určitém rozporu s průzkumem výskytu ubližování dětem v rodinách alkoholiků, dle kterých je ubližování dětem v těchto rodinách přibližně třikrát vyšší než u kontrolních rodin. Přesný mechanizmus, který by k ubližování pod vlivem alkoholu nebo jiné drogy vedl zatím popsán nebyl. Odhaduje se, že je to především desinhibiční účinek alkoholu, který k týrání přispívá tím, že snižuje ovládací schopnosti agresora a „odbržďuje" chování jedince s antisociální poruchou chování.

(2) MIKROSYSTÉM RODINY

Individuální charakteristiky rodičů a dítěte se neuplatňují izolovaně, ale samozřejmě v kontextu vnějšího prostředí. Nejintimnějším prostředím, které je obklopuje, je prostředí rodiny. K tomu, aby rodina uspokojila základní potřeby dítěte, především potřeby ochrany před nebezpečím musí mít příznivé vnější i vnitřní předpoklady.
Blízko postojů rodičů k dítěti jsou i výchovné styly. V rodinách s přítomností týrání dětí se víc než v ostatních rodinách ve výchově uplatňují autoritatívní prvky. Je to výchova založená na disciplíně a strachu z trestání. Rodiče upřednostňující tento způsob výchovy, si s dítětem rovněž méně hrají, neprojevují své city, jsou méně podpůrný a méně odpovídají na aktivity dítěte. Za významný rizikový prvek ve vzniku týrání se považuje i tolerance k násilí v užším společenství dítěte a používání fyzického násilí v kontextu výchovy dítěte.

Jedním z vnitřních předpokladů uplatnění práva dítěte na bezpečí jsou fungující vztahy mezi jednotlivými členy rodiny, a to ne jenom mezi rodiči a dětmi, ale i mezi manžely a sourozenci navzájem. Klinické pozorování i výzkumy potvrzují, že v rodinách, kde se dětem ubližuje, jsou vztahy často narušené. Charakteristickým rysem těchto rodin je i dlouhodobá přítomnost napětí jednotlivými členy. Vztah manžela a manželky, je ku příkladu méně vřelý, méně podpůrný a uspokojující než v „netýrajících" rodinách a často obsahuje prvky otevřené agrese. Napětí mezi manžely se v mnohých případech přenáší i do vztahů mezi sourozenci, které jsou v těchto rodinách konfliktnější a méně tolerantní než jinde. Tyto rodiny charkterizuje i nízká podpora a vřelost ze strany rodiče. Rodičovský styl je v těchto rodinách založený na autoritářství, s důrazem na trestání, používání donucování a omezování. Ačkoli se přímá souvislost mezi užíváním tělesných trestů a přítomností tělesného týrání zatím nepotvrdila, retrospektivní studie prokázali, že většina případů týrání začíná z důvodu snahy rodiče dítě ukáznit.
Ne všechny rodiny s výskytem týrání jsou charkterizované chladnými, nezúčastněnými vztahy. Opak je pravdou v případě tzv. symbiotických rodin, kde jsou emoční vztahy mezi jednotlivými členy rodiny vysoce intenzivní, silné a pevně spojené. Mezi manželem a manželkou, dítětem a rodičem, rodičem a prarodičem panují symbiotické vztahy, které jsou za normálních okolností fyziologické pouze při vztahu mezi matkou a malým dítětem. Lidé vytvářející symbiotické vztahy jsou schopni existovat pouze jako část jiných. Svou veškerou energii spotřebují na hledání lásky a absolutního porozumění nebo na napadání jiných, pokud jim to nejsou schopni poskytnout. Neustále se snaží zformovat jakési společné nedělitelné self. Podobné rodiny fungují jako jeden funkční celek, který se stává dysfunkčním v momentě, když se objeví nějaký problém vyplývající z neseparovaného a nediferencovaného self jednotlivých členů. Zdrojem problému bývá vzájemná kompetice o to kdo bude opečováván. Prohrávající partner vnímá svoje dítě vyžadující náročnou péči jako ohrožení svých emočních potřeb a vidí v něm konkurenta. Násilí vůči dítěte představuje extrémní snahu dosáhnout maximální pozornosti a péči v rodině. Násilné chování vůči dítěti vzniká ve fázi, kdy rodinný systém není schopen absorbovat nakumulované napětí a ventilovat ho formou otevřených maritálních konfliktů, nemocí či tělesné dysfunkce.

Pokud rodič u svého partnera neuspěje může svoje potřeby přenést na samotné dítě. Od svého dítěte pak očekává, že mu bude dělat rodiče, bude se o něho starat, řídit, bude za něho odpovídat a chránit. Tomuto vztahu říkáme „výměna rolí". Pramenem „výměny rolí" je nevědomá touha rodiče po mateřské péči, která v důsledku různých okolností nebyla v jeho dětství plně uspokojena. V dítěti, které přirozeně není schopné tuto roli naplnit, ačkoli se na ní dokáže v zájmu svého přežití částečně adaptovat, vidí rodič příčinu svého neuspokojení. V takovém vztahu se dítě stává terčem jeho neustálé kritiky, ponižování a nekontrolované agresivity.

Transgenerační přenos týrání

Charakterizovaný model týrání nám pomáhá pochopit i tak složitý jev jako je opakovaný výskyt týrání v následujících generacích, kterému říkáme transgeneračním přenosem týrání.V odborných kruzích byl v uplynulých dvou desetiletích široce přijímaný názor, že týrající rodič byl ve svém dětství sám obětí týrání. Této teorii či spíše zkušenosti odpovídá málo známý, ale významný mechanizmus, který se týká vazby mezi dítětem a matkou. Teorie vazby, je teorií, která interpretuje vztah dítěte a jeho dominantního pečovatele, nejčastěji matky, z hlediska kvality jejich vzájemného recipročního chování. Vazby mezi rodiči a dětmi mají různou kvalitu a hloubku, která se dá odečíst ze způsobů jakým děti „používají" svého rodiče (pečovatele) v situacích ohrožení.

Z hlediska transgeneračního přenosu týrání dítěte je pro nás důležité, že mezi vazbou rodiče s jeho vlastním rodičem a mezi vazbu rodiče a jeho dítěte panuje ve velké většině případů shoda. Jinými slovy bychom mohli říct, že způsob jakým rodič vychovává a vztahuje se ke svému vlastnímu dítěti více méně odpovídá způsobu jakým se k němu vztahoval jeho vlastní rodič. V pozadí tohoto mechanizmu je jakýsi intrapsychický pracovní model pečování, který je odvozen ze zkušeností s vlastním rodičem.

Charakter vazby mezi rodičem a dítětem můžeme v průběhu dětství i v dospělosti ovlivnit. Studie, které sledovaly chování týraných dětí do dospělosti, prokázaly, že pouze malá část (kolem 20%) z těchto dětí týrala svoje děti v dospělosti. U těch dětí, které byli oběťmi týrání a ke svým dětem se chovali zdravě se podařilo identifikovat několik faktorů, které zdá se, mají hlavní podíl na tom, aby se týrání v další generaci předešlo. Mezi tyto faktory patří:

  1. lepší aktualní sociální podpora, včetně podpůrného partnera

  2. pozitivní vztah k významnému dospělému v dětství nebo zkušenost psychoterapie,

  3. schopnost poskytnout ucelený obraz o traumatické události s hněvem a odpovědností nasměrovaných ne proti sobě ale proti násilníkovi

Každý z těchto faktorů má přímou souvislost s kvalitou vazby, která jejich vlivem může podléhat změně i v průběhu života.

Mezi další příklady transgeneračního přenosu týrání patří mechnizmus agování (acting out). Agováním nazýváme chování, kdy týrající rodič formou násilí na svém dítěti nevědomě „přehrává" svoji zkušenost s vlastním rodičem. Pokud by tata teorie platila, mohli bychom si vysvětlit proč jedinec, který týrá vyjadřuje svoje problémy prostřednictvím násilí víc než jinými formami poruch chování. I v tomto případě může platit, že týrající dospělý se v dětství, kdy byl sám týraný, mohl osvojit násilí jako jedinou formu chování, kterou se dospělý může vztahovat ke svému dítěti.

(3) EXOSYSTÉM

Týrání dítěte se jeví jako důsledek interakce mezi manžely, mezi rodičem a dítětem, mezi dítětem a prostředím, rodičem a prostředím a rodičem a společností. To co působí na jedno, působí na druhé. Vzájemnými inetrakcemi mezi rodinou a vnějším prostředím se zabývá psychosociální model týrání. Podle tohoto modelu je nezanedbatelným faktorem ovlivňujícím vztahu uvnitř rodinného společenství je sociální postavení rodiny. Z pohledu počtu nahlášených a zjištěných případů se četnost výskytu případů týrání a zanedbávání v kontextu sociálního zařazení rodiny do určité míry liší. V této souvislosti se nízký ekonomický statut rodiny jeví jako rizikový. V rodinách s nízkým sociálním a ekonimockým statutem byla zároveň zaznamenaná vyšší tolerance k násilním formám chování obecně a častější užívání násilí, včetně jeho nejhrubších forem. Ubližování dětem se však nevyhýbá žádné společenské či ekonomické vrstvě o to víc, že prokázat týrání v rodinách s vysokým sociálním statutem je složitější než v tzv. chudých rodinách, kde je a´priori vyšší četnost a pravděpodobnost kontaktů s institucemi sociální péče než u tzv. bohatých rodin.

Mezi sociální faktory, které vznikají ve vnějším prostředí rodiny a podstatně ovlivňují její ekonomický potenciál patří především nezaměstnanost. Na vznik a průběh týrání nezaměstnanost s největší pravděpodobností nepůsobí pouze prostřednictvím zhoršené finanční situace rodiny, ale i v kombinaci s frustrací rodiče ze ztráty a hledání zaměstnání.

Rodina se nachází v prostředí širší rodiny a přátel, kteří mohou mít na chování roidčů vliv. Významným místem korekce a jakési kontroly je i církevní společenství, které však v našich sekularizovaných poměrech sehrává mnohem menší roli než v zahraničí. Nedostatek sociálních kontaktů a chybějící vazby s okolím mohou vést k sociální izolaci rodiny, která riziko výskytu násilí a patologických vzorců chování prokazatelně zvyšuje. Otázkou zatím zůstává zda k sociální izolaci vede především vyhýbání se kontaktům ze strany rodiny nebo vydělování rodiny ze společenství v důsledku jejího bizarního a pro okolí nepřijatelného chování.

K sociální izolaci přispívá i atmosféra obecného nezájmu a lhostejnosti, která je zvlášť signifikatní v podmínkách našich odlidštěných sídlišť. Těch se týká i další faktor zvyšující riziko ubližování dětem, kterým je obrovský nedostatek dostupné pomoci založené na basi akutního sociálního, psychologického nebo právního poradenství.

Okolností, která významně snižuje možnost rozpoznání probíhajícího týrání u dítěte je bezpochyby nízká informovanost a kompetence pedagogů. Tato, v kombinaci s nízkým právním povědomím a chybějící zkušeností při řešení jednotlivých případů může způsobit neúmyslné zanedbání pomoci dítěti a prodloužení jeho utrpení. Všechny tyto faktory mohou být „ve hře" samozřejmě i u dalších profesionálů, kteří jsou s dětmi v pravidelním kontaktu, včetně lékařů a sociálních pracovníků.

(4) MAKROSYSTÉM

Součástí tzv. makrosystému je široká škála kulturních a duchovních hodnot celé společnosti. Projevem těchto tradic je celkové klima ve vztahu k dětem i legislativní rámec, ve kterém se ochrana dětí před týráním uplatňuje. Absence jednotného zákona na ochranu dětí a nedostatek institucionálních mechanizmů pomoci týraným dětem je realita, kterou jsme v téměř nezměněné podobě konfrontováni již několik desetiletí. Pozitivní změnou by mohlo být přijetí zákona o sociálně-právní ochraně dítěte, který je aktuálně v připomínkovém řízení. Víc než legislativa však týrané děti ohrožuje odborná nekompetence a právní nihilizmus, kterého jsme svědky dokonce i u samotných soudů.

K ochraně a prevenci násilí na dětech rozhodně nepřispívá masová fascinace kulturou násilí rpojevující se čím dál větší brutalitou v médiích. Užívání a tolerance k násilí se pomalu stává běžnou součástí života mnohých spoluobčanů, i když u většiny z nich zatím hlavně ve své fiktivní, jakkoli naturalistické, podobě. Každodenní konfrontace s násilím průkazně snižuje schopnost soucitu s obětí a aktivního postupu v jejím zájmu.

Jedním z nejvýznamnějších rizik z hlediska vzniku týrání je tradice tělesných trestů, které jsou u nás dodnes považovány za legitimní nástroj výchovy. Akceptace tělesného násilí zvyšuje toleranci k násilnému chování vůči dětem a otupuje náš cit a schopnost empaticky vnímat utrpení dítěte.

III. ZÁVĚR

Vznik týrání dítěte a jeho průběh podléhá řadě vnějších a vnitřních faktorů, které se navzájem složitě potencují a ruší. V souvislosti s identifikací rizikových faktorů si však musíme uvědomit, že bez ohledu na intenzitu a množství environmentálních stresorů, k týrání dítěte nedojde pokud, není u jedince přítomen psychický potenciál. Tento potenciál se do velké míry odvíjí od kvality rodičovské péče v předcházejících generacích.

Podstatou a hlavním zdrojem vzniku týrání dítěte však zůstává převážně nevědomé přesvědčení rodiče o tom, že jeho dítě existuje proto, aby uspokojovalo jeho potřeby. Podobný postoj není však zdaleka vyhrazen pouze rodičům, kteří své dítě fyzicky týrají.